Všimli jste, že Fler je vlastně takové tržiště, kde se setkávají lidé z různých konců naší republiky? A dokonce je tu spoustu těch, kteří mluví slovensky! A všichni společně si rozumíme. Občas při našich diskuzích v klubu zaznělo nějaké slovo, které někdo nevěděl, co znamená. Samozřejmě, že jsme si to vysvětlili. A když těch slov přibývalo, vznikl nápad na tento blog, aby se i ostatní dozvěděli, jak se na kterém konci naší republiky mluví.
Zkuste se začíst do našich vyprávění, vzpomínání na naše rodiny i na staříčky. Možná některá slova budete číst poprvé a možná si řeknete: "Jé, takto mluvil můj děda!"
Čarovná zahrada
Klatovy spadají do jihozápadní nářeční podskupiny, Naše nářečí se podobá plzeňštině. V mém okolí slyším občas slova typická pro tuto oblast, ale v mé rodině není zvykem je používat. Některá asi ano, jiná ne. Jen na ukázku: starší lidé říkají nůžkám nožíky, pootevřít dveře nebo okno, se říká nastevřít, necky jsou troky, květináč je vrhlík, rozsvítit je roužnout. Tak tyto výrazy nepoužívám. Ale běžný výraz je pro mne kropáč, to je zalévací konev a někdo tady tomu nerozumněl, to mne překvapilo a teprve jsem si uvědomila, že to je krajový výraz. Co ale ráda používám a ještě radějí jím, to jsou vošouchy. Jinde se jim říká bramboráky, sejkory a kdo ví jak ještě. Tak to bylo něco málo o slovech. Pro klatováky je ale v řeči typické dlouhé "á", které někdy skoro přechází do dlouhého "é". A o tom vám chci napsat jednu vtipnou historku.
Před pár léty jsme byli s manželem na dovolené na Krétě. Hotel se myslím jmenoval Europa a byl úplně na konci pláže. Na obědy a večeře jsme chodili do takové větší restaurace ve tvaru L. Jídlo a pití bylo v menší místnosti a tam si každý naložil jídle a pití podle své chuti a možností svého žaludku. To všichni znáte. Jídla bylo na výběr hodně a k pití také. Byly tam takové pípy na víno, já to neznala, ale manžel mi to vysvětlil. Když tu pípu přitáhneš k sobě, tak nápoj pění, třeba pivo. Když ji odtlačíš od sebe, teče to normálně, bez pěny. Tak to jen na úvod.
Sedali jsme stále u stejného stolku pro dva a naproti mě, manželovi za zády, byl také stolek pro dva. Jak jsem si tak pochutnávala na večerní polévce, najednou vidím známou tvář a říkám: "Kájo, já vidím Rottrovou". Opravdu to byla Maruška Rottrová s manželem Milanem Říhou. Ona asi poznala podle mého úsměvu, že jsme Češi, ale my zachovali dekórum a jen kývnutím a úsměvem pozdravili, víc nic.
Asi druhý den sedíme u stejných stolů a když Karel šel s jídlem kolem jejich stolu, paní Maruška ho sama oslovila a ptala se, proč u toho vína na ni mluvil francouzsky. To Karla zarazilo a řekl, že francouzsky fakt neumí a kdyby to měl napsané, ani by to neuměl přečíst. Později se vysvětlilo, že francouzsky mluvil pán, Karlovi pouze podobný a že vysvětloval, jak načepovat víno, aby nepěnilo. A korunu všemu nasadil pan Milan Říha, který řekl: "Ale Maruško, tenhle pán není Francouz, ten je ze západních Čech a já bych dokonce tipoval, že je přímo z Klatov." To nás všechny rozesmálo, protože to trefil přesně. Jezdí totiž za známým do našeho kraje a má naši řeč naposlouchanou. Od té doby jsme se zdravili a poslední den jsme přisunuli stoly k sobě a asi hodinku jsme si povídali. Bylo to moc příjemné, oba jsou milí lidé.
*
Tak taky jdu s krátkým poudáním o nářečí na Chodsku :
Chodské nářečí, neboli bulačina, to je taková naše nářeční písnička, co zní jak pěkný flašinet s kouskem smíchu v kapse. My Chodové sme Buláci, co mluví jak mávením kouzelnou hůlkou – místo „byl“ řeknem „bul,“ (proto buláci), místo „držel“ zase „držíl“ anebo místo „šel“ povíme „šél“.A třeba „ráchat“ znamená cákat, „merhovat koláč“ zase zdobit koláč.
„Haslipa víte, hde bul náš táta včera?“ překvapí vás třeba Chodové otázkou. A než se rozkoukáte, dozvíte se, že „dyž šechno pořídíl, šel do hospody, haby vyzjedíl, co ha karak.“ Jako člověk „vodjinad“ se nestačíte divit.
Chodské nářečí je jako pravý chodský koláč – šťavnatý, sypaný smíchem a plný tradice. Mluvíme tak, že i běžná věta zní jak písnička na dobrou náladu – slova se protahujou, měknou, a mávají si jak ve veselý písničce.
Někdo říká, že jiný nářečí se jen povídá, ale my Chodové jsme jako malí zpěváci, co mají v puse kapelu – bicí dělá náš přízvuk, melodii dodávají naše samohlásky a všechno to doprovází smích, co nedá spát.Takže příště, až si budete chtít zazpívat, zkuste mluvit bulačinou. Uvidíte, že i za špatnýho počasí se u vás doma rozzáří sluníčko!
*
Timantii
Pozořice, Zlín, Napajedla, Brno – spadají pod hanácké nářečí. A jsou to města, ze kterých pochází moje babičky a dědové a jejich předkové.
Ani moja prababička už nemluvila nářečím stále. Spíše sem tam použila nějaké spojení, obrat, které nám jako dětem připadalo srandovní…Tak si to užijte se mnou:
„A včil spite – a ne, že budete babóňat!“
„Dneska vám uklohním máčku a nějaký cviboch. Podej mi šofan na tu máčku!“
„Nejanči nebo sebou gecneš a udělá se ti hrča.“
„Ten můj se s tím nikdá tolik nešušnil.“
„Ta moja nosí gaťke a oringle.“
„Sedni na to štokrdle vedle kostnu a nebuď fňukna nebo tě migno!“
„Máš pro mě ten paták na paprču? To je faň.“
„Pakátl od vedle šel šédrem a šóral se. To byla prča!“
„Neglgej! Radši si dej srstke.“
*
LuciKar
Pocházím z Prahy, která nemá žádné typické nářečí. Jediné, co mě napadá, je používání koncovky „ej“ místo „ý“ – velkej, mladej a samozřejmě přidávání „v“ na začátku některých slov – vokno, von, vobejvák (obývák). Taky mě napadají různá slangová pojmenování míst v Praze:
Václavák – Václavské náměstí
Hlavák – Hlavní nádraží
Wilsoňák – starší název pro Hlavní nádraží (podle Wilsonova nádraží z doby první republiky)
Pavlák nebo Ípák – Náměstí I. P. Pavlova
Kulaťák – Vítězné náměstí v Dejvicích
Jižák – Jižní Město
Sherwood – Vrchlického sady před Hlavním nádražím (přezdívka z 90. let)
Ponořila jsem se tedy do hlubin Internetu a odborné literatury, jestli nevyhledám víc informací.
Podle Ústavu pro jazyk český skutečně "nemá Praha typicky pražské nářečí a navíc metropole leží ve středních Čechách, které mají obecně minimum nářečních znaků. Praha tak mluvila spíš směsicí nářečí, která sem pronikala s přistěhovalci z různých koutů Čech. Přeci jen se ale v souvislosti s Prahou mluví o takzvané pepíkovské češtině, což nebylo přímo nářečí, ale mluva, která inklinovala k slangu. Typický je třeba žižkovský argot, představující tajnou mluvu, která byla známá pouze uvnitř kruhů pochybných existencí a lidí v rozporu se zákonem. Typická mluva Žižkova byla „živá“ zhruba do první republiky, ale potom postupně vymizela".
A jak by tak mohl vypadat třeba rozhovor pana Nováka z Prahy s novinářkou?
novinářka: Dobrý den. Můžete nám říct, co je podle vás typické pro pražskou mluvu?
p. Novák: No hele, to je jasný – vokno, vona, votvírat. Když to nemá to „v“ na začátku, tak to snad ani není pražský.
novinářka: A co třeba „sem“ místo „jsem“?
p. Novák: Jojo, používáme, ale já sem to neřek 
.
novinářka: Používáte i nějaké speciální výrazy?
p. Novák: Hele, třeba používáme „koukej“, „hele“, „von“, „vona“, ale to sem říkal už na začátku.
novinářka: Máte nějakou oblíbenou hlášku?
p. Novák: Tak to je rozhodně: „Sejdeme se pod vocasem“. Vy nevíte, kde to je? No přece, všichni Pražáci se scházejí na Václaváku pod sochou svatýho Václava, kterej sedí na koni. A pod vocasem toho koně je obvyklý místo srazu.
novinářka: Tak vám tedy pěkně děkuji za rozhovor.
p. Novák: Není zač, já už stejně pospíchám na Kulaťák, von tam na mě čeká syn.
*
anerin
Mám tu jednu básničku, která se dochovala v naší rodině po mé stařence (matce mé babičky) narozené v roce 1881 v obci na Vyškovsku. O hanáckých sedlácích se tradovalo, že byli chytří jak šelmy a tak po jednom "stréčkovi Jakubovi Křópalovi" tu zbyl recept jak léčit revma. Je z dob, kdy se v Prostějově již pálila "Prostějovská režná" dnes se řekne žitná. Některé výrazy by zasloužily odborný výklad, jako třeba "náročni kuň v póce" (zřejně mladý kůň při chuti), nebo "vosénkovi" lésti ( asi oseté mladé listí).
Jak stréček Křópal kolirovale rehma
Dež se stréček probodile po sobotni noce,
cetile se celé nesvuj, jak náročni kuň v póce.
Chetle se hneď za zápěsti, jak se jim tepna házi
a začale štodyrovat, co im vlasně scházi.
V hlavě hoči jak ve mléně, až so z teho hloché,
v krko mám jak po paprece, jazek v hobě soché,
nohe těžky mám jak cente, décháni nemá břenko,
cétim se jak po zápaso ze Šmelinkem v renko.
Povidal ně jednó sósed, dež ho rehma hóni,
že se masti režnó s kafrem a hneď že je po ni.
Tož Jakobe, enem zchetra na svó staró začni,
ať nepozná po čem tvi tělo aji tvá doša lačni.
Pocem stará, pocem k lužko, prohlidni ně záda,
poceťojo, že do křiža cose se ně vkrádá.
Celó noc sem sebó mrvil, z boko na bok házel,
istě že to rehma bode, krk bech na to sázel.
To je možny, tetka na to, že tě rehma chetla,
na nás stary rachotine, je tá nemoc metla.
Potrápi a pocaploje člověka až běda,
ani sedět, ani ležet, ba ani spat nedá.
Poradim se Jakóbečko se sósedkó našó, čem tě natřit
a zachvilko vrátile se s pollitrovó flašó.
Toť tě neso Jakóbečko prostějovské režné,
do ni dám dva kóske kafro, to je proti rehmě.
Potom tě párkrát natřo misto, gde tě rehma vběhla,
olevi tě, že bodeš zas čiperné, jak jehla.
Veronečko, Veronečko, než dáš kafro do ni,
dé ně čochnót, ať vim přeci, jak prostějovská vóni.
Tetka, stary dobrotisko, stréčka dobře znale,
že jim tak lehko sednó na lep, to se nenadále.
Stréc hneď chtivo chmátle flašo, sevřele jo v pěsti,
tetka z hruze zezelenale, jak vosénkovi lésti.
Co fčil počit mudrovale nepude tak snadně,
než se tetka rozmeslele, bele stréček na dně.
Tož te tak, te mrcho stará, dělat ze mě blázna,
misto očochnóti chlaščeš, až je flaša prázná.
Co se každé deň nalopotim na ten ževot drsné
a te mesliš jenom na ten jazečesko mlsné.
Stréček ani nedutale, zérale jak sova,
tož se tetka dopálele a začale znova.
Proč nemloviš, proč seš ticho, němé seš jak kapr,
deš už vežrals' prostějovskó, zežer si aji kafr.
Ach bože, já stará tróba, já so staré osel,
ož ně vickrát nedostaneš, debes jak chtěl prosel.
Bodéť tě rehma pocaploje v noce aji ve dně,
řvi si třeba jak čert z pekla, se mnó to ani nehne.
Veronečko, Veronečko, ož de na ně spani,
nemohla bes ně to řect až zétra, až pudeš na ranni?
Po té řeči se obrátile podle zdi onaveně,
za chvilečko bele v limbo, chrněle jak štěně.
*
Ko-runka
Pocházím ze Žatce. A nyní žiji ve městě Kadani. Města jsou od sebe vzdálená asi 25 km. Tudy kdysi vedla hranice Sudet. Vždy tady všude žilo mnoho německých a židovských lidí. Nepamatuji se, že by moje babička, u které jsem vyrostla, měla českou kamarádku. Pokud se dobře pamatuji Žatec vždy patřil, co se jazyka týče, k západnímu plzeňskému nářečí. Ale lidé tady mluvili česky, tak jako v ostatních českých městech. Pouze u nás doma, se při hovoru používalo hodně germanismů. Ale i v jiných rodinách. U druhé babičky, která bydlela u Duchcova zase hodně polských slov. Takže to u nás někdy bylo, jak říkala maminka: Tady je to jako v židovské škole.
Když v Žatci přišla kterákoliv kamarádka, sloužila jsem jako překladatel. Ostatní nikdy nic nerozuměli. Příklad: B- babička, K-kamarádka (přátelíme se ještě teď ).
Budu to psát, jak to znělo Nadě. Ne správně německy.
B - Naďo, sedni si na faulenc.
K – krčí rameny, tak říkám, sedni si na pohovku.
B – na mě: Rozmeri vezmi si ve šranku svetr. ( vezmi si ve skříni svetr)
Pozor ať neušpiníš tyštuch (pozor ať neušpiníš ubrus).
Vem si rein handtuch (vezmi si čistý ručník).
Khom essn (pojď jíst).
Mechtest du trinken? (chceš pít?)
Past auf (dávej pozor).
Ich werde dir kichen und kafe geben (dám ti koláč a kafe).
A další a další…
A ještě k tomu kafi. Já si nepamatuji, že bych do svých dvaceti let pila čaj. Čaj se vařil pro návštěvy. My pili kafe – to byla cikorka, mleté žito a do toho babička přidávala balík zrnkové kávy. Žito jsme vždy mleli v dřevěném mlýnku . A to kafe hodně vonělo. Kdo k nám přisel, už v síni ucítil vůni vařené kávy anebo vůni jablek. Jablka byla na půdě pod senem, kde vydržela až do června. Čaj pak lidé začali pít po roce 1970. U nás ne. A já? Já čaj vařila až když jsem měla dítě.
*
Kbags
U nás na Těšínsku se mluví "po našymu". Od mala jsem slýchávala: Cyganič se nimo (Lhát se nemá), V čyňu je fajně (Ve stínu se příjemně), Třeba mi myč garce (Musím umýt nádobí) Vyglóndoš dobito (Vypadáš unaveně), Na polu to klejže (Venku to klouže), Kapke něskoro,ni? (Trochu pozdě, ne?), Někruš tela (Nedrob tolik), Čymu tam furt guniš? (Proč tam pořád běháš?), Pyty, zrób to (Prosím, udělej to), Nima go tu (Není tady), Honym, bo mě nagaňo (Rychle, protože mám naspěch), Kaj se vybjyroš? (Kde se chystáš?), Zpytomy se a jako beje (Zeptáme se a uvidíme)... Do sklepu se u nás chodí nakupovat a pro zavařeniny se jde do pivnice. Když je něco veliké, tak je to morove, rožnyč znamená rozsvítit, žymjoki jsou brambory a vlak je cug... Zeťák (od Prostějova) byl nejvíc uchvácen naším "Kaj tež tam!" (V žádném případě, určitě ne!)
*
Mahel
Já pocházím z Úpice a teď ze Rtyně.....oboje Podkrkonoší. Jako o nářečí o naší mluvě psát nebudu, spíš jsou to lidové výrazy neboli dialekt / no spíš mluvíme nespisovně / . Takže chodíme ven s klucima, vidíme se s hasičema. Táta chodí na houby lesima. Někdy polykáme některá písmena : nechoď na silnic, hele zajc, pocem / pojď sem/ .
Votevři vokno , venku je vošklivo asi není jen u nás .Slova jako dýl a dýlejc taky není vyloženě jen naše slovo , ale používá se i v jiných částech republiky. Co nás asi nejvíce odlišuje a už se mi několikrát stalo, že se mě lidi díky tomu ptali, zda jsem z východních Čech je ......zavolám Milošoj, půjdu k Petroj, řeknu Láďoj... Jsem na to tak zvyklá, že mi nepřišlo že je něco špatně a divně. Až když mi kamarádky z jiných částí republiky schválně dávaly otázky tak, abych takto musela odpovědět, začala jsem se pídit čemu se tak smějí.
A jen připomenu. Pocházejí od nás bratři Čapkové . Karel se narodil v nedalekých Malých Svatoňovicích a chodil do měšťanky v Úpici. Zavzpomínejte na jeho pohádky a seznámíte se s naší mluvou dokonale
*
Yuppiii
Kdo zná některá nářečí, dobře ví, jak jadrná, přiléhavá a šťavnatá je lidová řeč. Přímo oplývá výrazy, které chtějí vyjádřit, co je mluvící osobě milé, příjemné, nebo naopak. Bydlím již několik let na Jižní Moravě, ale zatím stále platí, že většinu života jsem strávila v severní části Moravy, konkrétně v Příboře. Více tedy znám mluvu Ostravska, Opavska a Frýdecka, která patří k lašskému nářečí. Mluví se tu krátce, Ostravaci maju kratke zobaky a přízvuk se dává většinou na předposlední slabiku.
Tvrda je slezska řeč, kaj teho třeba,
inač je měkutka jak střidka chleba.
Ostravsko si časem vytříbilo svůj vlastní, specifický dialekt, který je stále populárnější a dokonce se v Ostravštině vydávají i knihy. Překladu se dočkal i Maly prync
A fčyl, ať se tež možete zařehtať, par hentych dřistů. Ni všistko, bo to by teho bylo hafo. Enem ty nejfajnějši
Děvuchy robja s kravoma a synci musja okopať na polu kobzole. – Všichni mají moc práce.
Nahaňaju sa jak kocur a ščur. – Nejsou kamarádi.
Si suchy, šmaruj si nabrať šufanem z kastrola. – Kašli na dietu a najez se.
Roba zebrala kramliky a šla věšať cychy. – Pračka doprala, je třeba prádlo pověsit.
Byla to dluha štreka, a bo měl plne ryny, žuchl do škarpy. – Byl opilý a šlo se mu hůř.
Kaj mam cukle a fusakle? – Jdu vynést koš a už je trochu chladno.
*
U muzikanta
Su z Brna.
- Bydlím v Židenicích a vím, že se jim říká Šimice.
- Jezdím šalinou, ale klidně i tramvají.
- Koupat se chodím na přehradu, ale někdy i na Prýgl.
Kdo si myslí, že brňáci jinak, než hantecem nemluví, poněkud se mýlí. V Brně většinou slyšíte obyčejnou hovorovou češtinu, sem tam doplněnou o nějaký výraz z hantecu. A co to ten hantec vlastně je? Tato specifická mluva vznikla smíšením hanáckých nářečí a češtiny (jazyk okolního venkova) s němčinou brněnských Němců (směs spisovné němčiny a rakouských a jihoněmeckých nářečí) a historickým středoevropským argotem, zejména vídeňským. Vliv také měly jidiš, romština a italština. Na přelomu 19. a 20. století byl hantec běžnou mluvou nižších vrstev.
U nás doma používal nejvíc výrazů z hantecu můj tatínek.
- Zásadně mu pravidelně chyběly love (peníze).
- Čas od času si musel vygajlovat (vyžebrat) cigáro.
- Za mlada bydlel v Kéniku (v Králově poli).
- Do hokny (práce) chodil do Zetoru a spát chodil do betle (postele).
- Občas si zašel na škopek (pivo) a pochvaloval si, že to bylo betelný (skvělý).
- Rád si dal dobrej gábl (jídlo) nebo i malej gáblík.
Jako malá jsem měla nejradši, když vzal kytaru a zahrál mi moji oblíbenou Ponávku. To je písnička celá v hantecu a tehdy jsem z ní nerozuměla ani slovo. Připadalo mi, že tatínek zpívá nějakou tajnou řečí.
1.
Nad Oltecem pecen hází hicnu do vokna
plonkovní de na Ponávku zahnót.
Cédajó se mukli kocny, neni divoká
mi kafábři čechrujeme bahno
Módr mě je levá hokna a kór u ledu
bims a štykl čokobuřta stačí.
Když je večer kilián tak sbalíš mařenu
a deš se sňó do perníku vyfajfčit.
Ref.
Néni to fligna je to šmé,
že pré už Ponávky néni.
Veletok je to betelné,
déte si bacha křéni
Další sloka...
jaká sloka ...
druhá sloka ...
betálná
Když sme byli eště šropi to byl lajvont svět
v Ponávce bévalo vody móře.
Teď je to s ňó ňáký krén a vasr nevidět
je v gébišu někde v Kraví hoře
Musel nám ju šmiknót někdo hodně pálené
ztratila se u starýho špitla
možná je to lógr ale možná taky né
kvůli tomu nepudeme do pytla.
jó...
Ref.
Néni to fligna je to šmé,
že pré už Ponávky néni.
Veletok je to betálné,
déte si bacha křéni
Další sloka...
jaká sloka ...
třetí sloka ...
betálná
3.
Když nám v čochu došly love tak dem kajlovat
ńáké kér tam sedí u ingóstu.
"Hoď se rybám do Ponávky" - lochčí se ten had
ale pré tam néni žádné foršůs.
Dé si bacha ksichte nakéřené
my sme z Blajkecu
Di doprčic už ti néni třicet.
Máme Brno vygómaný, to je bez hecu
Šrajbec Oltec Majlont Kénig Šimice
Ref.
Néni to fligna je to šmé,
že pré už Ponávky néni.
Veletok je to betálné,
déte si bacha křéni
Další sloka...
jaká sloka ...
žádná sloka ...
špicová
*
Iva Korčáková
Jsem rodilá Karlovaračka a přímé nářečí na Karlovarsku vlastně neexistuje, protože po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce došlo k razantní proměně osídlení. Přesídlení obyvatelé si s sebou přinesli různé dialekty z jiných částí Česka, což vedlo ke vzniku obecné češtiny s regionálními prvky ze západních Čech.
Tak to bylo i u mé maminky, která pocházela od Sušice blízko Kašperských Hor, ale po válce se přestěhovala do Karlových Varů. Její mluva byla poněmčelá a dost svérázná.Třeba říkávala: do foroty" co znamená do zásoby, vercajk-nářadí, pintlich-přesný, vošajstlich-něco divného, podezřelého. Nebo : "To je jako štolverk", holt to bylo hodně tvrdé a tak se imrvére-neustále opakovala. Když třeba sousedka nesmyslně , hloupě mluvila, maminka na to: "Jéé, ta má zase vejšplechty", chlupatým knedlíkům říkala bosáky, spínacímu špendlíku sichrhajska a moji nápadníci byli šamstři. Poněmčelých výrazů měla maminka v zásobě spoustu a já je po ní zákonitě zdědila.
A po tatínkovi? Můj zlatej táta byl Pražák, pražskej floutek, jak o něm kdysi prohlásila má šumavská babička. Tatínek taky "zpíval" a místo "y"na konci často vyslovoval "ej" a mně byl jako člověk moc moc drahej. Tenhle slovní mišung po rodičích mne provází celý život. No vidíte. Nepocházím z kraje, které má své typické nářečí a přesto to tak u nás někdy vypadá. Vlastně je slyšet!
*
StoneJane
Pocházím z Českých Budějovic a než jsem přišla do Prahy, měla jsem pocit, že doma mluvíme téměř ideální češtinou. Na internátě jsem s úžasem sledovala obraty typu „chleba s cibulej, prach pod postelej, jdu ke Slavíkoj“, ale pak jsem si taky musela začít dávat pozor na některé koncovky.
Zejména „bratrovo košile“ mi přišla téměř spisovná a netušila jsem, že jinde se hovorově „hejbat, velkej, velkýho, mlíko, vokno, pudem s holkama“ většinou neříká. Na otázku po dietních prohřešcích (na internetu jela vlna drastického hubnutí) jsem musela překládat, že „pikador“, který jsem navzdory dietním předsevzetím sežrala, je párek v rohlíku.
Díky blízkosti Rakouska a původně početnému německému obyvatelstvu máme na jihu spoustu germanimů, které mi na rozdíl od současných anglisicmů typu „wow, jop, nop, vajb nebo mějte hezký den“ vždy přišly zcela přirozené. Třeba calta = vánočka, loch = sklep, kronkat = stonat, vercajk = nářadí, ponk = pracovní stůl, forota = zásoba, foršus = záloha na plat, fusekle = ponožky, furt = pořád, stále, zmerčit = uvidět, píglovat = žehlit, flaška, fald, tepich. Na všechny bych si bez www.encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/jazykove-zvlastnosti ani nevzpoměla, i když spoustu tam uvedených zvláštností vůbec neznám. Na vsi, kde žili rodiče, používali místní mimo jiné slovo „inekce“, z čehož rodiče zdravotníci lezli po zdi a marně se snažili prosadit spisovnou injekci.
Já se spisovné češtině učila až za pochodu v médiích, kdy jsem začala říkal „abychom“ (v psané formě jsem tvary typu „abysme“ nebo „aby jste“ nepoužívala od školy). Mimo jiné jsem zjistila, že výjimka má oproti tomu, jak mluvíme, čárku obráceně. Nebo že domácky znějící štrúdl patří také ke slovům přejatým jako skútr či kúra (myšleno lázeňská), tudíž není s kroužkem. To mě znechucuje dodnes, protože na „štrůdlu“ (především tom babiččiném taženém) jsem vyrůstala.
Jednu dobu jsem dokonce byla členkou klubu hájícího pravidla českého pravopisu, který neustál štěpení politických názorů, rozštěpil se a dnes je z něj Jazyková poradna.
Snad se všichni shodneme aspoň na tom, že čeština je krásná i se všemi zvláštnostmi, a pokud možno ji moc nezprzníme. Kéž při nás stojí všichni andělé!
*
KOALA33
Jsem z malého městečka na jihu Moravy. Máme u nás mlíko, mícháme jej užičkou a naléváme žufánkem.É moc nepoužíváme, máme je í. Sichrajstku máme také.
Před pár týdny mi odešla moje maminečka,moc ráda na její mluvu vzpomínám :(
*
baybla
Narodila jsem se na Vysočině a i když už v mých pěti letech jsme se stěhovali do Hradce Králové, celý život se na Vysočinu vracím, mám ji ve svém srdci a jako Hradečák jsem se nikdy necítila. Myslela jsem si, že ani východočeské nářečí mě nijak nepoznamenalo, ale když o tom přemýšlím, tak věta "votevři vokno" je pro mě úplně normální. Ale pozor! Nikdy, opravdu nikdy bych si v neděli ráno neuvařila "kakavo", to tedy ne, piji zásadně kakao.
Po svatbě jsme s manželem bydleli dva roky u jeho rodičů. Snažila jsem se být nápomocná kde se dalo, pomoci, podat, přinést, ale když po mě chtěl tchán, který pochází z Ostravy, abych mu podala ten "bazmek", začala jsem se potit a byla úplně mimo. Od té doby se moje pomoc soustředila pouze na kuchyň, kde jsem dostávala jasné a srozumitelné pokyny
S manželem jsme zůstali ve východních Čechách, jen jsme se posunuli víc na sever, k horám. Občas zaslechnu, jak někdo jede do "Trauče" nebo do "Žaclíku", ale jinak snad žádná výrazná slova nevnímám. Bohužel už neznám mluvu té staré generace krkonošských starousedlíků, tam bych se možná často také nechytala. Jen si přeji, aby v dnešní době chytrých mobilů, tabletů a umělé inteligence naše malá generace nezapomněla, jak je čeština krásná a rozmanitá.
*
jari.ticha
Nechci opakovat, co už bylo o plzenštině napsáno. Vyrůstala jsem kousek od Plzně a celý život mě vytáčí, když někdo řekne, že jsem "ze Zplzně ", to by žádný plzeňák nikdy neřekl..
Moje babička, to byla mistr všech možných výrazů. Například vždycky na Vánoce říkala, že musí poslat " čumkartu ", což je pohled, přání. Věci označujeme " tuto, tuten, tůta a tamto a nebo ještě tůdleto ", když chvíli nic neděláme, tak " čumákujeme ", když je někdo zmatený, tak je " tumpachový ". Když jsme v zimě přišli celí promočení od sněhu, byli jsme " turch ".. Čokoláda byla čekuláda, nyní je níčko a tak bych mohla pokračovat.
Vdala jsem se do Domažlic a teprve tady jsem viděla, že je opravdu v každém kousku naší vlasti jiné nářečí. Počátky byly úsměvné, učili jsme se navzájem, já je plzenštinu, oni mě bulačinu.
Nakonec jen perlička. Když byla dcerka malá, pojmenovávala si babičky a prababičky. A zrovna prababičku, která byla dřív učitelka ve školce a mluvila spisovně si označila jako " babi tůta" a to jí vydrželo celou dobu.
*
matyma
Pocházím ze Zlína a už paní učitelka na základce nám tvrdila, že na Zlínsku se mluví nejspisovněji, protože se tu setkávají tři oblasti, Haná, Valašsko a Moravské slovácko. Tehdy jsem na to byla pyšná, že mluvím spisovně. Když jsem bývala na prázdninách na Jižní Moravě, moje teta mluvila hódně brněnskó hantýrkó, vesměs jsem jí rozuměla, ale když strýca bolela držke, myslela jsem si, že ho bolí hlava, ale bolel ho žaludek. Také jsme jezdili k dědovi na Hanou. Tam se důležité věci jezdily vyřizovat do Holomóca (Olomouc). Teď žiju na Valachoch, určitě znáte Valašské království, že? Esli sem pochytila nejaký přízvuk, to nevím, ale k obědu jíme zemáky nebo erteple a onehdá sme měli pečeného micáka. Když si moja céra nabrnkla ogaru z ostravska, to bylo neco. Dyž sme k nim přijeli na prvů návštěvu, můj budůcí zeť mosel svojí mamě řéct, aby s nama mluvila spisovně, inak že jim nebudem rozuměť. A měl pravdu!
*
Tož sa mívajte krásně a esli ste sa dobře bavili, zas nekdy dojdite na kukačku!
Nech sa Vám daří!
Úvodní foto zdroj Pixabay.
