A čeho že se můj blog bude týkat tentokrát? Přeci mého prvního focení svatby! :)

Tak a je to tady, tak dlouhou dobu jsem snila o tom, že si konečně i já vyfotím nějakou tu svatbu a když to přišlo, nevěděla jsem, co první. Začala jsem shánět tiskaře pro mé vizitky, abych se mohla nějak prezentovat, všude po internetu hledat nápady a tipy jak svatbu vyfotit, domlouvat se s nevěstou co a jak by si přála a tak dále a tak dále. 

Ale jak to nakonec dopadlo? Vizitky se mi vytisknout nestihly, většina svatebních fotografií na internetu mě znechutila a komunikace taky neprobíhala tak, jak bych si na počátku představovala. 

Ale jak to nakonec dopadlo doopravdy? V mé hlavě se i bez internetu začaly formovat určité nápady, o kterých jsem doufala, že je nevěsta s ženichem tak trochu odvážně přijmou a nechají mi volnou ruku při tvoření, oba dva byli moc příjemní a tak jsme se v ten náš slavný den podpořili navzájem a vše dobře dopadlo i bez vizitek. 

Abych ale nepřeskakovala-ráno jsem vstala v 5:00 a nebyla nervozitou schopna sníst ani 1 jogurt. Přítel mi do tašky nabalil zásobu jídla, které zůstalo stejně netknuto a zavezl mě na místo focení. Tam mi uvařili čaj a já ho díky mému bolavému a škrábajícímu krku s radostí přivítala. Zpočátku jsem si připadala opravdu hloupě. Pohybovat se sama po cizím domě a ještě tam všechno fotit. Po chvíli už jsem měla nafoceno snad všechno co se dalo a já se jen modlila ať mi výjde baterka i paměť karty. Když už se začalo trousit čím dál tím víc lidí, začala jsem si konečně připadat jako neviditelná myška, která všechny zpoza svého pomocníčka-třetího oka-sleduje. Začala jsem se pohybovat po domě a naopak jsem vyhledávala, co bych ještě mohla vyfotit a aktivně si "aranžovat" nově příchozí. Prožívala jsem každou fotografii a těšila se, až si je všechny v klidu prohlédnu, protože se mi v tom mém foťáku konečně začal rýsovat zajímavý příběh. Nejsilnější pro mě bylo asi to, jak si rodiče novomanželů spolu s nimi samotnými (a mnou-tichým pozorovatelem) udělali soukromí v jednom prázném pokoji, kde novomanželé dostali svá požehnání. No řeknu Vám i nevěsta, která byla tvrďák a nechtěla pustit slzu za žádnou cenu měla co dělat a co teprve já, taková srábotka! Snažila jsem se, abych nezačala popotahovat a fňukat. Jenže to by se mi zamlžil hledáček a já bych byla dočista slepá. 

Po dlouhém obřadu, bolavých nohách, napnutých pohledech nevěsty, která u mě hledala oporu alespoň v povzbuzujícím úsměvu, po bojích se špatně osvětleným interiérem kostelu se jelo na oběd. Myslela jsem, že opět nic nesním ale můj vyhladovělý žaludek jídlo přivítal s nevítanou radostí tak stejně, jako bolavé nohy a záda chvilku posezení na židli. Do toho se mě svatebčané snažili zpovídat a zapříst se mnou řeč, ale já jako rozený introvert jen těžko navazovala řeč a čekala jsem jen na chvíli, kdy zase vyskočím do akce. 

Po obědě jsem vyhledala ženicha a nevěstu a vzala je konečně fotit něco víc uměleckého než to, jak krájí dort. Teď se mělo ukázat. Vytáhla jsem oba dva chudáky na strom, přičemž nevěsta statečně šplhala po rozkládacích schůdcích ve svých podpatcích a objemných šatech za pomoci ženicha. Následně jsme jeli starým veteránem asi třiceti-kilometrovou rychlostí za hodinu na další místo, kde fučelo, všem lítaly vlasy i šaty. Chtělo se mi strašně čurat a už nyní jsem proklínala stovky fotek, kterými se budu muset prohrabávat a které budou muset projít postprodukcí.

Po téměř celém dni focení jsem již neměla sílu na nic. Jen jsem si obvázala krk, zalehla a během pěti minut usnula. Po nahrání fotek se však do mne opět vlila energie a já si říkala, že nakonec to byla vážně paráda a já odvedla dobrou práci, což pro mne jako puntíčkáře a svědomitého člověka bylo velice důležité. 

No i přes ten frmol a strest to myslím stálo za to a já doufám, že si nějakou tu svatbičku ještě někdy "cvaknu"