Znám ho od malička. Jeho bráchu taky. A jeho rodiče od střední. Jsou mi velmi blízcí. Ten kluk, říkejme mu T., měl nedávno pět let. Ale už ve dvou bezpečně uměl pojmenovat všechny značky aut. Ford je nejlepší, toho řídí přece děda. Subárko taky dobrý, to řídí táta. Tak jsem mu jednou všechny ty miláčky poskládala na triko. Jako bonbóny. Ne, spíš jako medaile, frčky, za znalost. Musím se T. někdy zeptat, jak reagujou ostatní kluci. Na hřišti. Ve školce.  Jestli se chytaj. Jestli ho ještě nikdo netrumf. Jeden kluk se zatím prej chytl. Děda. Už má triko taky. Taky se ho musím jednou zeptat... 

Triko nemůžu nabízet ofiko. Co značka, to ochranná známka. Ale jistě mě chápete. Když přijde nápad, nápad pro radost, těžko se ubránit. 

Tak aspoň tak.