V lednu jsem byla na dně.. A teď už na něm nejsem..

Nebudu tu povídat o tom, co se u nás stalo, jak to probíhalo a jak moc mě to trápilo.. Na stěžování se vždycky najde prostoru dost, řeknu jen tolik, že po dlouhém období radosti přišel šok, bolest a velké trápení.. Chvilku jsem pobyla v nemocnici a pak se vrátila domů..

Domov je to místo, kde se člověk cítí v bezpečí, má tam svůj prostor a své zázemí. Ale je to taky místo, kde na vás v některých chvílích prostě všechno padá.. Ale když máte neschopenku, nebo třeba takové trápení, že s ním nechcete vylézt na ulici, tak prostě neutečete.. Jenže co s tím??

Moje zkušenost je, taková, že musíte žít, něco dělat a na něco se soustředit.. U mě zvítězily korálky a díky tomu vziklo moje první větší šité dílo.

Jmenuje se Duhová víla a až ji někdo koupí, budu se s ní těžko loučit..

V těch nejhorších chvílích pro mě tahle víla byla nejlepší kamarádkou, na kterou jsem se musela soustředit, která mi nedovolila se babrat v problémech a donutila mě přemýšlet o něčem jiném, než všudypřítomném "PROČ?"

Neříkám, že každému pomůže zrovna šití šperku, ale třeba právě pro vás bude ten nejlepší lék hromádka korálků, klubíčko příze, hezká látka, nebo trocha mouky.. Prostě nepodléhejte, bojujte a dělejte cokoli, co vás přivede na jiné myšlenky: šijte, pleťe, háčkujte, pečte, ketlujte, plstěte, modelujte, malujte, drátujte, drhejte, skládejte, lepte, foťte, paličkujte, lakujte, řezejte, prostě tvořte...

Je to lepší než baštit tuny prášků na uklidnění..