I den pláče. Zima stále ještě svádí boje s jarem a občas tak nebesa propláčí i celé dny, jen aby už bylo tepleji. Zemi se přitom daří dobře, na všechno to klíčení a pučení, kvetení a vonění potřebuje dostatek sil. A tak nasává vodu stejně snadno, jako suchá tráva podléhá plamenům. Kapičky se proplétají vyschlými prasklinami a zavlažují obnažené kořeny stromů. Na větvičkách už se rýsují nateklé pupeny, některé už tlak nevydržely a z jejich nitra vytryskly zelené lístečky. Na holých, nahých, různě pokroucených větvičkách tak začal konečně bujet život. Vláhou prosycená půda ožila nevídanou aktivitou. Tráva téměř povyskočila před očima a v čerstvě zryté půdě se točila jedna žížalka za druhou, snažily se rychle schovat, než se mraky rozprchnou a je polechtají jarní paprsky na bříšku. Kousek dál, nedalo studny, vykukující ze zeleného koberce, měli postavený hrad mravenci. Ti pro změnu ožili. Chtěli využít chvilkové únavy oveček, oby mohli pokračovat v hledání potravy. Nebylo ale příliš času, stádo se na nebi houfovalo stále hustěji a zdálo se, že každou chvíli...

            Ano kapky, jedna za druhou se hustě rozběhly po obloze. A zase lapili život v tiché melancholii. Kouknu po deštníku. Už tam leží nějaký pátek, smutně odložený. Během pozorovací mise deštníkových puntíku se mi rozběhl mráz po zádech. Jako by venku čekalo spasení duše, jako by tam venku byl právě ten jediný ráj na zemi! A přesto, při pohledu skrze kapkami smáčené okno, stále jen tak sedím a lametuji. A zase ten mráz. Zakousnul se do nohou a šup už se vysoukal nahoru, až do kořínků vlasů na hlavě, až do koněčků prstů. Ale srdce bije jako o závod. Běž! Běž! Křičí na mě! Tělo zaplavují všemožné pocity touhy, nadšení, očekávání. Štěstí. A zase ten chlad. Je jako had, jako hlad. Je vlezlý, tak lehko se zahryzává pod oblečení. Tělo už nevydrželo to napětí, ten rozkol a samovolně a nezadržitelně se otřáslo.

            Ano, venku pláče celý svět a já bych jej tak moc chtěla jít obejmout. Jsem tady, s tebou! Když pláče svět, jako by plakaly ryby. Jako by zpívaly stromy! Jak nepochopitelné, ale jak nádherné. To ticho, ten klid. Každý je zamyšlen, ve svém vlastním hradě. Když pláčou ryby!  To není bolest, to jsou jen pocity. To jsi ty.