Po waldorfských panenkách jsem pokukovala již dlouho. Kór když jsem objevila, jaká nádhera se dá udělat třeba rukou Pristely. Takovou panenku tak mít...

Prvních pár kurzů, které jsem objevila na webu, mi uteklo pod prsty. Než jsem se rozhoupala, už byla všechna místa obsazená. Rok jsem si tedy počkala na další. Odhodlávala jsem se už jen pár dní a zapsala se půl roku předem k paní Lence Indráčkové. 

Den (resp. dny) D nastal minulý týden a já si mohla sama vytvořit tu hřejivou vlasatou radost. Páni, to Vám byla fuška! Na něco takového jsem nebyla v nejmenším připravená. Konečky prstů na odpis, dlaně rozpíchané od extra dlouhé jehly... "ale kamarádi, stálo to za to!"

Každá hračka, která je tvořena s láskou prý lásku dokáže vyzařovat v průběhu mazlení/používání. Tahle možná o to víc, že je celá plněná ovčí vlnou a teplo, které získá, dokáže i vydat. Pro mě je největší odměna, že si dcera panenku velmi oblíbila a někdy mám pocit, že je to její sestra a ne hračka. Už společně tropí lumpárny, sedí u prohlížení knížek společně na gauči nebo se ta menší nechává vozit v golfkách pro panenky... Ale stálo to přemáhání, panenku bych si nejradši uzmula pro sebe

Tak už pšt, nerušit, tady se budou dít věci!