Také milujete, když věci mají své vlastní příběhy? Já velice. Příběhy mých šperků budete vytvářet Vy, lidé, kteří si je zakoupíte a pak třeba Vaše dcery, vnučky... Možná se budou dědit po generace, to už tu ale nejspíše nebudu a tak jsem se rozhodla se zamyslet a vytvořit každému svému šperku jeho dočasný příběh. Někdy z reálného života, někdy možná ze života fantastického, jindy z pohádkového... Ten dnešní bude stvořen pro tento náhrdelník.
Kdysi dávno, pradávno, země patřila ještě Bohům a lidé v úctě k nim ani nepomysleli na to, že by to mohlo být jinak.
Někde na severo-západě bylo město, jenž se nazývalo Městem andělů. Před mnoha lety si Bohové údajně celé město povolali k sobě a stvořili z nich anděly, své posly, kteří jim měli pomáhat dohlížet nad pořádkem na zemi. Ti lidé byli tak čistých duší, tak nedotknutí ničím a tak laskaví, že ničho jiného nebyli hodni. Než je povolali k sobě bohovů, žili své spořádané životy, vychovávali děti k lidské dobrotě a používali magii neb magie byla ve všem a vše bylo magie.
V tom městě žil tehdy před lety sklář, jehož věhlasné umění se šířilo po celičkém kraji. Dříve, než nebeské si jej vzalo k sobě, pracoval na broušených perlách. Tak jasných a jiskrných, že i hvězdy při tom pohledu zčervenaly. Tak tak stihl svou práci dokončit, tak tak stihl perly magickým olejíčkem pokapat... a byl pryč. Nikomu už nestihl zanechat tajemství, že kdo si na sebe náhrdelník z těch skleněných perel oblékne, krása jeho duše se projeví.
Po mnoha a mnoha letech město osídlili kočovníci a zabydleli se zde na další dlouhé roky. Dílna mistrného skláře mezitím zašla. Město snad bylo ale pod ochranou samotných Bohů, protože vše zůstalo nedotknuté, jen zub času se zde mírně projevil. Trámy držely, cihly se nerozpadaly... A město rostlo, až se z něj stalo město královské.
Jak to tak bývá, král byl mladý a sháněl ženu, která by mu porodila dědice. I rozhodl se uspořádat slavnosti na oslavu Bohů. Každá dívka se strojila, aby na slavnost mohla přijít a král ji pojal za svou choť. Jenže lidé v Andělském městě už zdaleka nebyli čistých mravů a dobrých duší. Byli sobečtí, závistiví a namyšlení. Až na starého dráteníka s dcerou, jenž se do města nově přistěhovali. Otec byl starý vdovec a dcerka půvabná, kůže jako z alabastru, oči jasné a hluboké, vlasy jako hejno havranů. Starého muže tuze trápilo, že nemají dost peněz, aby mohl dceři dopřát bohaté šaty. Jednou se procházel ošuntilou uličkou dávných časů, když mu zasvítila jiskřička do oka. Pohlédl na obě strany a v tom uzřel něco tak jasného a zářivého, že snad samotné drahokami to museli být. Leželi na stole v zapadlé dílně a paprsek slunečních paprsků je osvěcoval. Dráteník nezaváhal, obezřetně vešel do dílny a skleněné perle stáhl do váčku u pasu.
Na večer se dal do díla a do druhého dne měl práci hotovou. Při snídani dělal jako nic a přihlížel jak dcera ukrajuje chléb.
,,Víš, Lavern, nikde jsem po našem domě nezahlédl šaty. Cožpak nejdeš na slavnosti?"
,,Tatínku moc dobře víte, že na slavnostní šaty peníze nemáme."
,,Nic na to nedbej, půjdeš tam a uvidíš, že budeš nejkrásnější široko daleko. Ušij si bílé plátěné šaty, vezmeš si k nim tohle," pravil a vytáhl z váčku šperk, s nímž se mořil celou noc. Lavern málem oněměla.
,,Ach..... otče.... jak jste to....?"
,,Na nic se už neptej dítě a běž šít, do večera času pomálu." A tak se dala hnedle do šití.
Slavnosti byly nádherné a okázalé. Mladý král se kochal pohledem na všechny ty krásné dámy, ale když je delší dobu sledoval, kromě krásných rób na nich nebylo co obdivovat. Povšiml si, že několik dívek se chichotá a zle se směje. Když hledal důvod proč, rozezlen, že snad jemu se smějí, spatřil kousek od nich stát dívku, jejíž krása mu div neoslepila zrak. V jasných bilých zářivých šatech, s vlasy i tváří snad samotného anděla. A ten její úsměv. Ten laskavý úsměv, jenž nedal na žádné pošklebování. Nezaváhal a při příští písni jí požádal o tanec. A v té chvíli, kdy Lavern se cítila nejšťastnější dívkou v celém sále, vyrostla jí ze zad dvě krásná bílá křídla.
,,Za to králi, že hledal jsi krásnou duši a né zjev, žehnám Tvým synům, po meči nikdy nevymřeš a panovníci budou vždy moudře rozhodovat." Vznesla se do záře, jen náhrdelník po ní zůstal v králových rukou. A od těch dob, vždy, když si budoucí král vybírá ženu, nechá jí jej nejdříve nasadit, aby poznal, zda její váha srdce je stejně těžká, jako váha drahokamů, jenž má na sobě.
