Nedávno jsem zde četla blog od tvůrkyně, která se rozhodla svojí tvorbu ukončit, ale po letech se opět vrátila a znovu otevřela svůj fler obchod. Sama mám trošičku podobný příběh, také jsem se rozhodla pro jistotu stálého zaměstnání, získala zkušenosti, bez kterých bych se třeba i obešla, ale určitě mne posunuly dál a díky nim si nyní považuji toho, že můžu být svým pánem a užívám si své tvoření. Rozhodla jsem s vámi o svoji cestu od Fleru opět k Fleru podělit.

Jsem švadlena, šiju a nic jiného neumím :-) Přestože jsem studovala, šití je to co mě živí a jinak už to nebude. Při rodičovské dovolené jsem byla na Fleru poměrně aktivní. Šila jsem na pejsky, děti i maminky, prodávala občas nějaké látky a pořádala online kurzy šití. Bylo to fajn. Krásná doba, kdy jsem se plně věnovala synům a díky online vztahům zde na Fleru, jsem se necítila na vesnici tak úplně sama. 

Když mi zkončila rodičovská dovolená, rozhodla jsem se jít do zaměstnání. Moc jsem si přála být doma, pokračovat v tvorbě a snad i vybudovat malou značku. S touto myšlenkou jsem na Fleru začínala, že si dělám zázemí pro období, kdy kluci budou malí, ale při tom už nebudu na rodičáku. Ovšem neměla jsem tu správnou podporu, manžel trval na tom, že bych měla mít stálý příjem. A tak jsem nastoupila do firmy s pracovními oděvy a začala pracovat jako asistentka vedoucí výroby. Bylo to náročné, manžel musel vodit děti do školky a já jsem si smutnila, že s nima nevstávám, neposnídáme spolu, neuděláme si hezké ráno. Byla jsem máma závislám :-) Práce mě bavila, snažila jsem se ji dělat jak nejlépe jsem mohla, ale moje pozice byla nová, žádná asistentka přede mnou nikdy dřív nebyla, tak jsme si musely často s mojí nadřízenou vyjasňovat, jak to vlastně obě chceme :-) Drtila jsem se němčinu, pracovala přes čas a čím dál více mi připadalo, ýe stejně je všechno úplně špatně. Po dvou letech jsem se rozhodla neprodloužit pracovní smlouvu a mooooc se mi ulevilo.

V té době jsem na facebooku uviděla příspěvěk od malé firmy na výroby dámského oblečení. Hledali domácí švadlenu. Protože se na inzerát přihlásilo obrovské množství švadlenek, museli udělat výběrové řízení, které spočívalo v tom, ušít zajímavou kabelku a poslat ji na adresu firmy. To mi připadalo jako fajn výzva a tak jsem se do toho pustila a výběrové řízení vyrála. A tím začala další důležitá část mého života.

Firma začínala jako mnoho dalších zde na Fleru. Majitelka byla na mateřské, začala prodávat oblečení a doplňky. Byla ovšem velmi velmi úspěšná. Firma rychle rostla, potřebovala švadleny, společně jsme dělali kolekce, byla jsem její pravá ruka a staly se z nás přítelkyně. Postupně přibývaly další švadleny, já byla najednou vedoucí dílny, šila jsem vzorky a milovala svoji práci. Nebyla jsem nikdy tak spokojená jako v této firmě. Pořádali jsme módní přehlídky, worshopy, byli jsme všichni skvělá parta. Ale pak se něco začalo měnit. Majitelé měli pořád pocit, že všichni kopírují jejich práci, báli se, že si šijeme firemní výrobky pro sebe, že je stále někdo okrádá. A to nešlo dohromady s naším přátelstvím. Když jsme dostali do dílny kamery, které mířily přímo na šicí stroje, začalo se ve mě něco hodně blokovat. Přátelství ochladlo, držela jsem se zpátky. Začaly problémy s penězi a jelikož jsem se stihla rozvézt a odstěhovat s dětmi do podnájmu, byl to pro mě zásadní problém. Cítila jsem od šéfů stoupající aroganci a opovrhování. Věděla jsem, že za těch pár let, co jsem ve firmě působila, odešlo ve zlém několik zaměstnanců a zůstávali jen ty skalní (rodina). A pomalu mi docházelo, že i já se blížím k odchodu. Jednoho dne jsem si s šefovou promluvila, řekly jsme si, co nám vadí a já jsem oznámila, že si začnu hledat novou práci. Zdálo se, že všechno bude v pořádku a snad se nám podaří zachránit přátelství. Trvalo to ještě tři měsíce, kdy jeden den byl fajn, druhý úplně hrozný, všechno jsem dělala špatně.  Na poslední chvíli mne majitelka nabídla skvělé podmínky, když zůstanu. A tak jsem odřekla moje nové místo, čímž vzniklo dost dalších potíží. Ale v den, kdy mi vypršela výpovědní lhůta a já měla podepsat novou smlouvu, zjistila jsem, že nové super podmínky v ní vůbec nejsou a vše je při starém. Mlčela jsem a snažila se to nějak zpracovat. Po dvou týdnech jsem odešla a byla bez práce. Bylo léto a já si ho užila s dětma. Sice skromě, ale poprvé to nebyli prázdniny, kdy jenom děti posíláte k babičkám a na tábory a neřešíte nic jiného než hlídání. Pak jsem pořídila nové stroje a postavila se na vlastní nohy. Tak se můžu věnovat dětem, dělat práci co mě baví a být si svým šéfem co nepodrazí. Tentokrát mám velkou podporu, za kterou jsem moc vděčná. Už na to nejsem sama, mám parťáka, co mi věří. A můžu si dovolit být máma závislák :-)