Vždycky jsem si hrozně přála koně. Ale časem mi došlo, že v paneláku na splnění tohoto přání čekám marně.

Svůj sen jsem tedy později přehodnotila a začala toužit po kočce. Když jsem pak bydlela u přítele, který čím dál více času trávil v práci, začala naznačovat, že by mi doma bez něj nebylo tak smutno, kdybych měla kočku. Ale protože chlapovi jak známo naznačování nestačí, dočkala jsem se k narozeninám místo živé kočky, kýčovité fotografie koťátek, z nichž jsem si navíc měla sama sestavit hodiny.

Po pár dnech tiché domácnosti jsme se konečně vydali do útulku, přivezli si domů roztomilého kocourka a dali mu jméno Moula. A nutno říct, že dělal čest svému jménu. První dva dni jsme ho např. vůbec nenašli. Třetí den jsme ho konečně objevili v troubě. Vlezl tam nějakou skulinkou vzadu a vycházel jen v noci, když jsme spali. Musím uznat, že za těch prvních pár minut mě skvěle odhadl a pochopil, že v našem sporáku mu rozhodně nehrozí žádné nebezpečí…

Při jednom pobytu na chalupě se ale rozhodl, že mu bude lépe v divočině a bez rozloučení se od nás odstěhoval.

Opět jsme se tedy vydali do útulku. Tentokrát do jednoho, který je přímo v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích. Byla to láska na první pohled – roztomilé koťátko zbarvené směsicí hnědých odstínů. Dozvěděli jsme se, že se tomu říká želvovinové zbarvení a od té doby mě přítel dráždil tím, že jí říkal želva. Ačkoli naturelem tomuto zvířeti rozhodně neodpovídala. Hned po příchodu začala Dorotka lítat po bytě, všechno prozkoumávat, shazovat a ničit. „Čemu se divíš? Vždyť to měla napsané na kleci?!“ Cože??? Byla jsem tak okouzlená těma zelenýma očima, že jsem si ničeho nevšimla, nebo mě opět dohnala moje lenost číst upozornění, návody a rady?! „Ty sis nevšimla toho velkého nápisu DIVOKÁ?!“ Sakra!

S přibývajícím množstvím škrábanců a kousanců jsem pomalu, ale jistě začala chápat, že tahle sebevědomá a krásná kočka není mazel. Spíš naopak. Největší zákeřností byl její ranní útok na nohy vyčuhující z pod peřiny. Jediný způsob náklonnosti vyjadřovala tím, že se mi v noci vloudila na polštář a tulila se mi k hlavě. Anebo spíš pochopila, že je to nejměkčí místo v bytě a moje čelo jí příjemně zahřívalo nohy.

Změna nastala, až když jsem se od přítele odstěhovala a začala žít sama. Z Dorotky se náhle stal přítulný a milující tvor. i když poněkud náladový, který stále kousanci a škrábanci nešetří.

A protože byt má malou zahradu, začala se Dorotka pomalu osmělovat a vypravovat na procházky. Že je to kočkodlak jsem pochopila až jednou v noci, kdy mi proběhla ven omylem. Nechtěla jsem, aby se toulala po nocích a tak jsem se ji snažila nalákat zpět. Když jsem zahlédla odlesk očí pod keřem, rychle jsem po ní sáhla. V tu chvíli jsem ji měla zakousnutou v ruce. Že já chytila cizí kočku?!

Donesla jsem ji do bytu a na světle poznala, že je to opravdu ona. Venku ve tmě se z ní prostě stává krvelačná šelma. V bytě se jako mávnutím proutku opět stala milou kočičkou, která nechápavě pozorovala, jak si ošetřuju krvácející rány. A tak ji v noci ven raději nepouštím – ochránci zvířat prominou. Ochránci lidí pochopí.

Ve dne ale na zahradě moc statečná není – stačí, aby někde v dálce prošel někdo s kufrem na kolečkách a ten zvuk ji tak vyděsí, že vletí tryskem zpátky do bytu, kde jí to většinou uklouzne a skluz zabrzdí až nárazem do skříně.

Zahradu si sice brání proti cizím kočkám – návštěvnice dokáže pěkně prohnat, ale „na ptáky je krátká“. I obyčejný kos ji dokáže pouhým řevem zahnat domů. O uřvaných strakách ani nemluvím. A protože si vloni postavily hnízdo na jediném stromě naší zahrady, byly její pochůzky dost omezené.

Když je řeč o jejím vztahu ke kočkám – několikrát jsem se pokusila hlídat i jiné kočky. Kamarádka mi např. svěřila svoji kočku na tři týdny, když jela na dovolenou – věřily jsme, že si na sebe za tu dobu nakonec zvyknou. Co si o našem nápadu myslí mi daly jasně najevo hned první noc – ráno jsem uprostřed jídelního stolu měla jasný vzkaz… Čí to bylo „dílo“ dodnes nevím, ale tipla bych to na Dorotku. A tak jsme se prosyčely třemi týdny a já si řekla, že už nikdy více.

Když se pak do domu nastěhovala sousedka se psem, kterého měla na naší společné zahradě, měla jsem obavy. Ne o moji kočku, ale o něj. Navzdory tomu, že on kočky nesnáší a ona nesnáší v podstatě všechno a všechny, se nakonec nějak snesli. Vždycky když Asi (jo, takhle divně se ten pes jmenuje) dorazí na naši terasu, začnou se očichávat a Dorotka u toho strašně kvílí. Je to ale v podstatě jen výzva pro mne, abych toho vetřelce vyhodila. Když tak neučiním, tak ho milostivě, opatrně a pomaloučku obejde a jde si po svém.

Jinak má stejné zvyky jako ostatní kočky – krade mi svačinu z kabelky (a u mí ji samozřejmě vybalit z igelitu), vyhledává schované pytle s granulema a natrhává je tak, aby to nebylo vidět a mohla se tajně chodit dokrmovat, (jednou si takhle „napíchla“ i krabici s mlékem), nosí mi ze zahrady „dárečky“ v podobě ulovených myší (když mi hodila myš do kabelky – to bylo překvápko v práci – byla jsem šťastná, že byla jen plyšová!), narve se do každé krabice, na hraní fotbalu si vybírá ty nejnevhodnější předměty – oblíbené je klubíčko vlny s kterým zrovna pletu, v noci spíš něco hlučnějšího, třeba tužková baterie a úplně nejlepší, když nejsem doma, je kulička hroznového vína, která zanechává skvělou lepkavou cestičku…

Ale není nijak hloupá – umí třeba hodiny! Dostává večeři v sedm a přesně tři hodiny předtím mě hlasitým mňoukáním začne upozorňovat, že se ten čas blíží. Zkusila jsem čas posunout na šestou a samozřejmě, že dodržela svoje tři hodinky.

Jsem jí vděčná, že se naučila mě po návratu vítat tak, že vyskočí na můj pracovní stůl, abych se k ní nemusela shýbat, když ji chci pohladit. Jakmile je vítací rituál skončen (o tom samozřejmě rozhoduje ona!), odchází do koupelny (tohle ji snad musela tajně naučit moje maminka), aby na mě dohlížela, že si po příchodu domů umyju ruce.

Kdo by si ji nechtěl pohladit? :-D