Ačkoli jsem "u devíti koček", doma jich momentálně mám jen osm. Ale od muže mám tak nějak povoleno navyšovat počet koček podle potřeby, dokud jejich počet není dvouciferné číslo...

Takže když mi v úterý zavolala kamarádka a "dohodila" mi ztraceného kocoura, kterého navíc vychválila až do nebe, jaký to je fešák, neváhala jsem. Ztratil se na sídlišti, dobrá duše ho chytla a nakrmila, ale nemohla si ho nechat. Poprosila o pomoc městskou policii, ta ho mohla ale jedině odvézt do útulku. V této chvíli se objevuju na scéně já a krásného mládence si beru radši domů. Pojmenovali jsme ho Fidorek, tipla jsem mu tak maximálně tři čtvrtě roku. Dobře živený, na krku ještě protibleší obojek, čisťounký, zdravý.. tak to rozhodně není tulák a bezdomovec. Někomu se po něm musí hrozně stýskat! Nahlásila jsem operačnímu na policii svoje číslo a nacionále, co kdyby někoho napadlo se tam po něm ptát...

Fidorek byl umístěn v takové přechodné karanténě, což je u nás doma koupelna, vybavená miskami s krmením a pitím, pelíškem, kočičím stromem s odpočívadly a samozřejmě záchůdkem. Se vším si hned věděl rady, no evidentně kočka domácí. Ovšem přítomnost dalších koček ho poměrně nepříjemně překvapila. Všichni stávající obyvatelé postupně nakukovali do koupelny, jakého nového kolegu jsem jim to přinesla. A Fidorek na všechny srdnatě vrčel, ježil se a syčel.

Když jsme byli doma, koupelna byla dokořán, domácí mohli dovnitř a Fidorek ven. Nechtěl se chovat, ale pokoj a další místnosti objevoval poměrně hrdinně. Ale hlavně, vážně krasavec. Mourovatý svalovec, ale jako kdyby ty jeho moury byly rozmazané, takový mlžný, kouřový... a nosil se jak aristokrat (ne že bych si myslela že je čistokrevný, ale nádherný - to teda ano).

Čím víc jsem na něj koukala, tím víc jsem si říkala, že musím podniknout něco pro nalezení jeho původního majitele. Nechala bych si ho hrozně ráda, ale o to víc jsem musela myslet na toho, komu chybí. Natiskla jsem si inzeráty, že ho mám a kam se mi dá dovolat, a chystala jsem se o víkendu je vylepit na tom sídlišti a v nedalekých obchodech.

Ale nakonec to šlo rychleji - v pátek mi zavolala paní z městské policie prý "nemilou" zprávu, že se totiž našla majitelka, která Fidorka usilovně shání.. Dala mi na ní číslo, a další shodou náhod má paní nedaleko nás, v sousední vesnici, chalupu. Fidorek - tedy pardon, on je to Mikeš :-) - putoval do přepravky, do auta a už jsme tam fičeli. Paní byla strašně ráda, to byla krása. Ráda bych dělala dobré skutky denně! A Fidorkovi odlehlo. Okamžitě se začal procházet po známém pokoji s ocáskem vztyčeným nahoru, byl zase jediným pánem domu a nemusel se s nikým dělit. Tady mu bude mnohem líp! A příště si rozmyslí, jestli paničce znovu uteče, až  ho zase pustí na terasu :-)