Za mého mládí se u nás doma vždycky vyskytovala nějaká kočka. Od bezejmenných venkovních, přes zasloužilou matku Prckyni, která vyváděla koťata v nepoužívané psí boudě, ke kocourům dědícím jméno Melich, potažmo Melíšek.

Na podzim 1989 nám (poté, co se nám nějak odtoulal Melíšek III.) přinesla sousedka kotě. Automaticky dostal jméno Melíšek. Jenže chybička se vloudila, a velmi brzo byla kočička odhalena a překřtěna na Melíškovou, případně Meldu.

Hned první rok Melda vyvedla koťata, jak jinak.

Pak se jí to povedlo znovu, ale její kotě jsme vypiplali s mamkou na stole tatra mlíkem. Melda prostě nebyla mateřský typ. Nakonec mamka sehnala na tu dobu převratnou možnost - nechat kočku vykastrovat, a to malou dírkou na boku (místo rozpárání celého břicha). Melíšková s námi sice asi dva týdny nemluvila, ale řekla bych, že to bylo to nejlepší, co jsme pro ni mohli udělat.

Melda přežila svoje děti a přežila spoustu dalších koček, které se u nás postupně vyskytovaly a střídaly. Stala se nepostradatelnou součástí našeho domu, měla na háku všechny psy v okolí a byla to Paní Kočka.

Když se u nás doma objevila jako koťátko, chodila jsem do druháku. Bydlela tam, když jsem maturovala. Ležela na gauči ten den, kdy jsem se vdávala. Lehávala mi na vypouleném těhotném břiše. Hlídala mi synka, když jsem přišla k našim na návštěvu; ten ji za čas začal tahat, až se před ním radši schovávala - přece jen to už byla starší dáma. Určitě jsem ji u našich potkávala ve vypjatých dnech, když jsem se rozváděla. Lehala na klíně mému budoucímu druhému muži, když jsem ho přivedla k našim. Otráveně se schovávala před tlupou lidí, kteří se v domě objevili, když jsem se vdávala podruhé...

Když pak jednou zase usnula, aby se ale už neprobudila, táhlo jí  na sedmnáct let. Strávila s naší rodinou opravdu dlouhou dobu, a všem nám přirostla k srdci.