Odpoledne mě třeštila hlava (nejspíš z Fleru) a tak jsem se rozhodla jít na chvíli ven. Jelikož jsem od přírody tvor líný přesunula jsem se na zahrádku s dekou, polštářkem a korálky. Odkryla jsem plachtu, která chrání houpajdu proti dešti a ozvalo se dotčené ,,Mňauuuuu". 

Ó, já jsem si dovolila vyrušit naší kočičí slečnu Ťapku z dřímoty.

Bohužel, pro nás dvě je houpačka malá.

Běž dolů Ťapino!

Kočka se na mě koukla s přimhouřenými očkami y myslela si asi něco o...

Dobře ty číčo jedna. Zkusím to s tebou ještě jednou. Kočka stále nic, mé jemné dloubnutí zapříčinilo pouze to, že se stočila do klubíčka a vykašlala se na mně.

Jak chceš!! Tak jsem vzala podložku na houpajdu a položila to na ní. Normální kočka by zdrhla, ale tahle moje Ťapinka ne a ne. Roztáhla se a předla a předla.

Tak jsem se teda rozhodla,  že se uskrovním a vejdu se tam s ní. Jen jsem začala rozprostírat dečku,  smířená s osudem. milá dáma se zvedla, ladně seskočila, otočila se na mě s pohledem! Tak si to sežer a odešla si lehnout vedle na trávu.

To to nemohlo bý hned?!