Tak se týden s týdnem sešel a je nedělní poledne. Střízlivím z euforie způsobené prvními objednávkami a zjišťuji, že zásoby knížeček z let dávno minulých se povážlivě tenčí. Krabička vytažená z půdy je poloprázdná a pokud chci doplňovat nabídku, nezbývá mi než oprášit znalosti, dovednosti a v neposlední řadě i pomůcky, které mi kdysy ulehčovaly práci a pustit se do tvoření. A to bude ze začátku zřejme trochu bolet.

Polotovarů mám zatím v zásobě dost, ale jen stěží si vzpomínám na postupy a fígle, se kterými jsem si pomáhal dříve. Taky už je to let, co jsem lepil poslední. Ruce jsou neohrabané a bojují samy se sebou. To, co jsem měl dříve hotové za 10 minut, mi dnes trvá půl hodiny. Když už zbývá jen poslední úkon, aby po letech první kousek spatřil světlo světa, zjistím, že nemám lepidlo. Tubu mám a tváří se, že není prázdná. Ale nevím, co je to za lepidlo, když nevydrží par let... Ať mačkam, jak mačkám a roluji jako blázen, ztvrdlý obsah nejde ven. Vyrážím tedy na nákup lepidel.

Cestou se trochu uklidním, možná i proto, že jsem se při cestě stavil v obchůdku, kde jsem kdysi kupoval kožené šnůrky, pomocí kterých se mé miniaturky zavěšují na krk. Nejen, že obchod pořád stojí a pořád je to knihkupectví jako dřív, ale dokonce v něm mají velký barevný výběr, což je pro mě také podstatné. A taky, světe div se, stojí pořád stejně jako před lety.

Po návratu dokončím první kousek a pokračuji, dokud nezhotovím dostatečně velkou sadu, aby už stálo za to vytáhnout stativ a foťák a výsledky práce nafotit. Naštěstí s každou další knížečkou se lepším a zrychluji, takže ke konci už jsem se sebou víceméně spokojen. Zato focení mě zase kazí náladu. Špatné světlo, vybitá baterie ve foťáku a další prodleva. Focení je druhý nejpomalejší úkon, hned po vkládání snímků na web a jejich popisování. A to do toho ani nepočítám dobíjení baterie.

Když jsem se odvážil spočítat čas věnovaný vlastní tvorbě a porovnat ho s časem na focení, retuš fotek a jejich umísťování na Fler, zjistil jsem že je to tak jedna ku jedné. A to jsem si raději nedovolil spočítat, kolik mi vychází na hodinu, když konečný výdělek dělím časem, který jsem tomu všemu věnoval. Myslím že práce za minimální mzdu je proti tomu prima džob. A zvyšovat cenu? Poštovné a balné z ní už tak dělá dost vysokou částku.

Inu, musím to, víc než jako přivýdělek, brát jako pěkný koníček. Rodina z toho sice nezbohatne, ale na druhou stranu, tatínek zase alespoň nemá čas chodit do hospody. Navíc, když se podívám na stůl s hotovými věcmi, zahřeje mě to na duši. Je to dobrý pocit, vidět, co dvě ruce a jedna hlava dokážou za chvíli udělat z hromádky papíru, kartonu a dalších drobností.

Na střízlivění z alkoholu mi pomáhá spánek a acylpyrin, na tuhle kocovinu budou asi nejlepší červené vykřičníčky v levém horním rohu a vaše pozitivní komentáře. Žádná kocovina netrvá věčně, za týden snad bude líp.