Rozhodla jsem se napsat pár řádek o kompozici obrazu. Je to velmi složité téma, které je již mnohokrát popsáno fundovanými lidmi. Já se pokusím jen tak trošku nakouknout svým pohledem. Pootevřít tyto dveře, které jsou opředené různými mýty. Příjde mi chybou kompozici obrazu přehlížet i příliš vynášet. Myslím si, že je stejně důležitá jako ostatní prvky obrazu. Tedy je jeho nezpochybnitelnou a nevynechatelnou součástí, ať o ní přemýšlíme či ji prohlašujeme za nepotřebnou či dokonce zbytečnou. Kompozice prostě v obrazu vždycky je ať si myslíme o ní cokoliv.
Na konci mého článku najdete odkazy na knihy či webové stránky, ze kterých jsem čerpala nebo jen vyhledala pro lepší orientaci pro Vás v této oblasti. Chtěla jsem přecpat článek různými ilustracemi, ale myslím, že by to nebylo vhodné z různých, hlavně právních důvodů. Myslím, že v uvedených zdrojích pod článkem jich pár najdete a kdo by chtěl víc, jistě už budě vědět co má hledat a najde nekonečné množství příkladů zpracovaných jak přímo pro fotografii tak i z oblasti výtvarného umění či architektury.
V našich čili evropských učebnicích o výtvarném umění najdeme mnoho způsobů pojetí členění obrazu. Zkusím na některé upozornit. Ovšem málo se u nás píše nebo zmiňuje ještě o poměrně velké skupině různých druhů kompozic a jedním z nich je asijská. Nejen v Číně a Japonsku přistupovali k tomuto problému zcela odlišným způsobem. Na přelomu 19. a 20. století proběhla velká vlna fascinace právě japonským a čínským uměním. Tato vlna zájmu sice již je dávno pryč, přesto zanechala svůj vliv a používá se v některých dílech dodnes i u nás.
Je pravdou, kterou objevili již dávno umělci celého světa, že některé formáty obrazu jsou příjemnější než jiné, že dynamika obrazu a jeho působení na diváka je ovlivněna právě určitým umístěním věcí a lidí v obraze. Proč se nepoučit z toho, co pro nás objevili naši předkové? Příjde mi škoda nevyužít vše, co už je objevené.
Když se řekne slovo kompozice, snad každému se vybaví zlatý řez. Ano, je to jeden z velmi známých způsobů členění obrazu. Ale zdaleka to není jediný způsob.
Zlatý řez - staří Řekové používali soubor proporcí, který podle jejich názoru odrážel harmonii vesmíru. I v pozdějších dobách používali umělci i architekti tohoto poměru, který dostal jméno zlatý a byl považován za božský výtvor. Ve své knize Základy (300 l př. n. l) stanovil a vysvětlil Eukleidés tento poměr, který Platón nazval zlatým. Používali jej umělci až do 17. století našeho letopočtu, kdy se zájem o něj začal vytrácet. Až ve 20. století se opět začal těšit značné oblibě.
Zlatý poměr je ten, v němž se úsečka dělí na dva díly zhruba v poměru 8 : 13 nebo o něco méně než dvě třetiny k jedné. Ano, jedná se opravdu o klasické rozdělení obdélníku na "ležato" na třetiny v obou směrech. Při propojení každého bodu s každým vznikne síť, kterou lze použít pro stavbu obrazu. Tedy umístit hlavní body obrazu na jejich spojnice, uzly či využít vzniklé obdélníky.
Zlatý poměr použil i Leonardo da Vinci v jeho proslulém Vitruvskému muži. Určitě si vzpomínáte na muže v kruhu tolikrát parodovaného.
Stejně jako u proporcí obrazu i lidé se měřili a zkoumali a různí lidé došli k různým závěrům. Na poměry lidského těla se používá častěji výraz kánon. A podle toho, kdo měřil, se tyto poměry jmenují. Ale to je na samostatnou knihu.
Obdélník ve zlatém řezu lze dále dělit postupně na čtverce až do nekonečna. Spojíme-li rozdělené čtverce křivkou vznikne tvar, který imituje přírodní spirálu. Dobře známou mušli Nautilus čili loděnku. V poměru zlatého řezu vyrůstají i rostliny např.: slunečnicová semínka, pampelišky, jiřiny a nebo borové šišky.
Co se ale používalo kromě tohoto členění a hlavně oněch 300 let, než došel zlatý řez opět obliby?
Oblíbená byla myšlenka symetrie. Symetrická kompozice kolem středové osy je příjemná, ale velmi nudná. Proto se využívala symetrie s asymetrií dohromady. Asymetrie přináší do jinak symetrického obrazu malé odchylky jako v lidské tváři, které udržují oko v pozornosti a tedy obraz diváka nenudí.
Tento typ se často používal při zobrazování protikladů s nějakým poslem smíření nad nimi v ose obrazu. Často tedy například madona s anděli po každé straně a pod nimi například setkání svatého s jeho pokušitelem. Nebo Madona a pod ní donátor obrazu a jeho svatí přímluvci.
V podstatě by se dal tento princip lehce přestavit jako váhy. A jako váhy se pak používala i posunutá osa. Pro jednoduchou představu si na prst položte lžičku tak, aby byla vyvážená a nespadla vám. Často se tato varianta osové souměrnosti používala u rodinných portrétů zasazaných do přírody.
Velmi oblíbenou konstrukcí je konstrukce trojúhelníková. Používá se často při malování či focení zátiší. Také ji používali malíři při zobrazování nejen svaté trojice například: Madona se synem a Janem Křtitelem od Rafaela Santi. Tuto variantu někteří používali i ve vícenásobném opakování trojúhelníků. Také Paul Cézanne používal tento způsob například na jeho obraze Velké koupání.
Dalším oblíbeným způsobem jsou diagonály. Působí velmi dramaticky a vedou diváka obrazem postupně od jednoduchého ke složitému sdělení. Z horního levého rohu do pravého dolního je dramatická, zatímco z levého spodního do pravého horního spíše klidná.
Problémem diagonál je to, že čteme obrazy, tak jako písmo. Takže těžko říci, jak působí na jiné kultury s odlišným způsobem zápisu.
Také se často v obrazech uplatňují různé křivky, nejčastěji ovály, kdy autor se snaží provést diváka zobrazovaným dějem.
Samostatnou kapitolou je horizont a jeho posunutí vůči divákovi a zobrazování perspektivy. Důležitou roli hraje i vtáhnutí diváka do děje pohledem z očí do očí nebo naopak jeho záměrné rušení. Například fotíme-li oblíbené zvíře nebo dítě z očí do očí, vyzní zpravidla obraz mnohem lépe a "dějově". Než záběr shora, kdy má dítě či pes vyvrácený krk, dívá-li se na diváka (do objektivu), a kdy se vytváří větší odstup ve všech rovinách. Tedy i citové. Jednoduše řečeno. Čapnem-li si k dítěti a vyfotíme jej z jeho výšky, doslova z oka do oka, působí výsledný obrázek příjemněji a citově angažovaněji než jiné varianty.
Nezanedbatelný je i výběr formátu obrazu, obdélník postavený na výšku je dramatičtější. Často se využívá k portrétu, zatímco ležící k zachycení krajiny. Výběrem formátu, také můžeme umocnit sdělení, které chceme předat. Vyvolání pocitu stísněnosti vyplněním objektu až po okraje obrazu nebo naopak hlavní objekt nechat ztrácet a umocnit tak pocit vzdušnosti a prostoru.
Velmi důležitým momentem je také porušování známých pravidel. Dokonce fotografové často tvrdí, že fotka přesně podle pravidel je nekonečně nudná a statická. Porušovat, ale znamená, že VÍME CO porušujeme a PROČ to porušujeme.
Těchto několik připomínek rozdělení obrazu zdaleka neukazuje všechny možnosti. Některé zdroje uvádějí různé "podivné" a značně komplikované řešení známých nejen starých obrazů. Nehledejme složitosti, snažme se najít jednoduché možnosti a varianty použitelné pro naši potřebu. Tedy pro fotografování našich nejbližších, našich výrobků i zážitků nejen z cest. Mojí snahou není encyklopedicky vypočítat všechny možnosti a ukázat všechny varianty, ale ukázat, že cest k dosažení cíle, tedy krásného obrázku, je mnoho. A je jen na vás, kterou cestou půjdete. Znalosti přináší větší radost z pochopení obrazu nám předkládaného i snadnější předávání svých pocitů a zážitků druhým.
Zdroje a doporučená literatura:
Kentová, Sarah: Kompozice, Základní průvodce teorií a technikou vyvážení prvků v obraze;
Pijoan, José: Dějiny umění;
wikipedie: heslo - Obrazová kompozice; Historie kompozice obrazů;
... a taky každá knížka o umění a fotografii, kterou potkáte :)
... a taky některé časopisy např.: National geographic či náš Koktejl, které přináší obrazy od mnoha tvůrců z celého světa.
Děkuji všem, kteří měli trpělivost dočíst až na konec :)
