Těmto předpovědím se vždycky směju a nejvíc jsem se smála, když někde před lety někdo pronesl "moudrou" větu, že Nostradamus předpověděl i narození Ježíše Krista. Prostě všechna ta magická čísla mě v této souvislosti nefascinovala a fascinovat nebudou. Budu si pamatovat, že 1. 11. 2011 jsem stála v posvátné úctě před Zdí nářků, že 13. 12. jsem celé půldne seděla modelem na katedře výtvarné výchovy a ve statické poloze, která je zde vyžadována, jsme slyšela, jak pedagog studentům říká, že 12.12. 2012 nebylo žádné magické datum a ať se nespoléhají, že bude konec světa a plní si své studijní povinnosti. Tvář se mi tehdy zkroutila do šklebu, kterým jsem chtěla zamaskovat, že se mi chce vlastně strašně smát. Podařilo se mi uklidnit výraz, něco jsem poznamenala na adresu pedagoga, studenti se zasmáli a hodina pokračovala. Tak to jde vlastně stále, jen těch okamžiků k zasmání je stále méně a méně. Nechodím sedět kvůli penězům, protože to opravdu není o penězích. Chodím tam, abych se rozptýlila, občas i zasmála mezi mladými bezstarostnými výtvarníky, kteří možná brzy ze školy vyletí, protože jsou moc lehkovážní nebo za pár let odpromují a budou tvořit... Ráno jsem otevřela oči a věděla, že to bude den jako každý jiný v posledních měsících. Nic přijemného, že mě nečeká, snad jen, že dnes si mohu chvilku přiležet a pak už nastane každodenní realita. Dočetla jsem se, že konec světa je ohlášen na 12 hodin 11 minut - podívala jsem se na hodinky a zjistila, že před sebou tedy mám ještě tři relativně klidné hodiny života. A ono to nepřišlo, ve tři hodiny odpoledne jsem procházela mezi pobíhajícími stěhováky a sledovala drobné sněhové vločky, které mi ulpívaly ve vlasech.  Konec světa nepřišel - kdo by taky té povídačce uvěřil, že přijde něco tak bláznivého.

Nepřišlo vůbec nic, celý tento rok byl o tom, že nepřišlo vůbec nic - kromě řady větších či menších zklamání, potykání si s mým dlouholetým přítelem, jestli ho tak mohu titulovat (tedy nyní už ano), které otevřelo prostor pro debaty a témata, která nebyla do té doby až tak vyhledávána - nepřišlo nic, za to přichází konec roku a já zjišťuju, že za pár let si z něj nebudu pamatovat zhola nic, snad jen na květnové mrazy, které opravdu zaskočily, snad na osudové setkání v červnu, které překvapilo, snad na bolest, na kterou se musím denně koukat nebo spíš tu bolest žít v sobě. Je otázkou, zda vlastně chci, aby něco v tajemné almaře jménem paměť zůstalo zachováno - možná tam uvízne dnešní den, jak jsem čekala na konec světa a začalo sněžit.