Toto ráno jsme nemuseli nikam spěchat, protože jsme tušili, že místa, na která se dnes chystáme, nebudou asi tak silně obléhaná turisty jako Wawel nebo Jagellonská univerzita.

Takže jsme příjemnou procházkou přes méně rušné ulice centra zamířili k Muzeu japonské kultury a techniky Manggha. Po cestě jsme vyměnili peníze, které jsem okamžitě zase utratila za plyšového draka, což nebylo právě dvakrát chytré, protože jsem jej celý den musela nosit v náručí (do batohu se nám nevlezl), takže jsem vypadala jako přerostlá holčička, co si s sebou na vycházky musí brát plyšáky.

Až před dvanáctou hodinou jsme dorazili do Manggha, kde jsme si nic netušíc koupili lístky a vydali jsme se celí nadšení obdivovat japonské umění. Náš skvělý průvodce Lonely Planet totiž sliboval přes šest tisíc vystavených položek včetně keramiky, dřevořezeb, kaligrafie, atd.

Takže naše zklamání, když jsme uviděli pouze záplavu masek z divadla Nó bylo nadmíru velké.

Dodnes nevím, kde se stala chyba.. Ať jsme hledali, jak jsme hledali, nic jiného, kde by se mohlo skrývat něco japonského, jsme už v okolí nenašli. Jediné, co jsme objevili, byl plakát lákající na výstavu masek divadla Nó.

Jestli jste náhodou někdo v Manggha byl a víte, kde se všechno ostatní japonské umění skrývá, dejte mi, prosím, vědět. Já osobně jsem toho názoru, že jsme museli přehlédnout nějakou obrovskou a nepřehlédnutelnou budovu, kde se ona expozice před námi skrývala.

Celí zklamaní jsme se tedy vydali do Kazimierze uklidnit se pirožkami u Vincenta.

Po obědě ale došlo k dalšímu zásadnímu omylu tohoto dne…

Další co jsme chtěli vidět, bylo Muzeum polského letectví, které se nenacházelo přímo v centru Krakowa, ale můj milý z mapy odtušil, že to bude jistě kousek a proto bychom mohli jít pěšky.

A tak jsme v pětatřiceti stupňovém vedru šli a šli a šli a šli a šli a šli…

.. ale žádné muzeum jsme nepotkali.

Šli jsme kolem čtyřproudové silnice a já jsem měla chuť zahodit plyšového draka a sednout si tam na rozpálený beton a neudělat už ani krok.

Nakonec, asi tak po dvou hodinách jsme muzeum konečně objevili. Nacházelo se na bývalém vojenském letišti a bylo plné hangárů a letadel. Bohužel jsme na něj měli jenom hodinu, protože v pět hodin se zavíralo. Ale i tak jsme byli z té spousty starých, nových, velkých, malých a kdovíjakých ještě letadel nadšení, i když obrovské bombardéry mi docela naháněli hrůzu.

Z muzea jsem odmítla jít pěšky a naštěstí můj milý byl tentokrát už také stejného názoru, takže jsme se svezli šalinou pod Wawel, kde jsme na vlastní kůži zažili jednu z polských zvyklostí, kterou je pivo s brčkem, z čehož jsme byli docela poděšení a až doma nám sestra objasnila, že v Polsku se pivo snad ani jinak nepije.

A potom už zpět do hotelu, ale ještě před tím jsme si při malé procházce poslechli hejnal, když je to náš poslední večer v centru.