Protože jsme už měli v Krakowě prohlédnuté a prochozené snad všechno, o čem jsme věděli, že chceme vidět, rozhodli jsme se, že se vydáme za Krakow.

Naším cílem byl národní park Ojców, který leží třicet kilometrů od Krakowa a autem je tam člověk coby dup (takže raději ani nechci vědět, jak to v Ojcówě vypadá o víkendu).

Auto jsme zaparkovali hned na prvním možném parkovišti a když jsme odpoledne viděli, jak jsou parkoviště nejblíže turistickým trasám přeplněná, byli jsme rádi, že nejsme líní a že nám nebylo líto si pár kilometrů ke zřícenině a jiným turistickým zajímavostem dojít.

Zřícenina Ojców byla naším prvním cílem. Z hradu už moc nezbylo… Jenom jedna věž, studna a nějaké ty relikty zdí… Ale i tak to místo bylo krásné. Hrad stával na skalním ostrohu, takže to bylo místo jak stvořené pro kochání se výhledem do krajiny.

Asi tak po půl hodince se k zřícenině ale začali hrnout první davy turistů, takže jsme uznali, že je nejvyšší čas zmizet.

Od hradu jsme se vydali ke ani ne kilometr vzdálené kapli na vodě.. To se tak jednou ruský car rozhodl, že na půdě Ojcówa se nesmí stavět žádné sakrální stavby, ale to netušil, že obyvatelé Ojcówa se nenechají zastrašit a sakrální stavbu si postaví na řece. Pro mé religionistické srdce snad ještě větší zážitek než zřícenina…

A po poradě s naším chytrým průvodcem Lonely planet jsme se rozhodli prozkoumat, zda v Polsku nemají náhodou hezčí jeskyně než v Moravském krase a namířili jsme si to ke čtyři kilometry vzdálené Lokietkově jeskyni. Procházka lesem to byla opravdu krásná. Jen škoda, že před jeskyní se vynořili opět davy turistů, kteří si jaksi záhadně zkrátili cestu, takže byli neviditelní do té chvíle, než jsme došli k jeskynní pokladně.

Dobrá, mají v Polsku pěkné jeskyně, ale našemu Moravskému krasu se prostě nevyrovnají. Už třeba jenom proto, že v Lokietkově jeskyni úplně chyběli krápníky. Ale tahle jeskyně zase byla zajímavá tím, že se v ní skrýval Lokietek (nějaký místní vládce, porozuměla-li jsem tomu dobře z polského výkladu) před českým králem (bohužel, už si nepamatuji kterým).

Stejnou cestou jsme se vydali zpět… Sluníčko svítilo a ptáčci zpívali a po předešlém chození po městě to byla moc příjemná změna.

Kolem páté hodiny jsme dorazili k autu a v nedaleké restauraci jsme si pochutnali na pirožkách (bigos samozřejmě zase neměli).

No a potom jsme si to už namířili zpět do Krakowa.