Poslední den jsme si vyhradili na solné doly ve Wieliczce a také samozřejmě na cestu domů.

Ale asi jsme udělali chybu v tom, že jsme si nepřivstali tak, abychom byli u solných dolů první ze všech turistů.

Takže jsme nějak kolem desáté hodiny opouštěli náš hotel a i když je Wieliczka ještě blíž než, co by kamenem dohodil, cesta nám trvala o něco déle,  než jsme očekávali, protože jsme nebyli schopni se vymotat z Krakowa a trefit tu správnou silnici k Wieliczce. Teda spíš můj milý nebyl schopný se vymotat, protože já jsem spolujezdec na nic a jediným mým úkolem tak je podávat mu mapu.

Nakonec jsme ale k Wieliczce dobloudili. Pousmáli jsme se nad nadháněči na parkoviště za „pouhých“ dvacet zlatých, jak hlásali jejich reklamní cedule, zaparkovali jsme na parkovišti za tři zlaté a vydali jsme se k solným dolům.

Že studentské vstupné stojí 35 zlatých (tj. cca 220 Kč) jsme věděli. A věděli jsme také, že studentské vstupné s anglickým výkladem stojí 49 zlatých (tj. 340 Kč). Co jsme ale nevěděli bylo to, že budeme mít ve Wieliczce příležitost vidět snad tu největší koncentraci turistů na světě. Myslím, že ani na Velké čínské zdi jsem nepotkala tak velký turistický dav… No a protože já i můj milý jsme silní individualisté, kteří nedokáží pobývat v přítomnosti více než deseti lidí, zatmělo se nám před očima. Ale co bychom neudělali pro poznání a tak jsme se vydali hledat frontu na polskou prohlídku. Asi třikrát jsme kolem fronty prošli a přesto jsme ji nemohli najít a to z prostého důvodu – netušili jsme, že ten dlouhatánský had lidí je fronta na lístky. Když nám tuhle skutečnost jeden ze zřízenců potvrdil a když jsme se přesvědčili, že fronta se pohybuje tak pomalu, že je to pohyb lidským okem téměř nezaznamenatelný, znovu se nám zatmělo před očima. Btw., ještě jsem zapomněla dodat, že pořádně pršelo, bylo chladno a fronta se nacházela pod širým a deštivým nebem.

Dobrá, můj milý solné doly už viděl, tak proč by kvůli mně měl znovu dávat tři stovky? A já toho beztak moc (nebo spíš nic) neuvidím, tak proč tu trpět tu frontu.

S vědomím, že Wieliczka je světový unikát, kde nejsou schopni otevřít víc pokladen, když ten světový unikát chce vidět celý svět, jsme roztrpčeně sedli do auta a zamířili k Wadovicím.

Ve Wadovicích stále ještě pršelo, ale to nezabránilo mé malinké katolické dušičce, aby zase jednou po dlouhé době koukla na svět a já tedy byla nadšená, že jsme v rodném městě Jana Pavla II. Nadšená jsem byla ale jen do té chvíle, než jsem zatoužila podívat se do rodného domu Jana Pavla II., kde jsme se postavili do ten den už druhé obrovitánské fronty, ze které jsme opět vycouvali. Hold, asi jsme na turistické fronty příliš slabé povahy.

A protože nám zbylo posledních čtyřicet zlatých, chtěli jsme je utratit za nějaký dobrý oběd. Ukázalo se ale, že ve Wadovicích asi nemají žádnou restauraci, která by odpovídala naším představám. Takže nám nezbylo nic jiného, než dál pokračovat ve směru k českým hranicím a doufat, že potkáme nějaké příhodnější místo k obědu (nebo už spíš k večeři).

Asi bych raději ani neměla psát, že posledních čtyřicet zlatých, které jsme chtěli utratit za tradiční polskou kuchyni, jsme nakonec utratili za kuřecí křidélka v KFC a za zmrzlinový pohár, který byl dražší než kterékoliv jídlo, které jsme si za celou dobu v Polsku dali.

A potom už jsme uháněli domů, kam jsme dorazili kolem desáté večer.

A dobrým chorvatským vínem jsme zapili to, že jsme se ve zdraví vrátili a že jsme měli tak krásný výlet.