Už je to nějaký ten pátek co mi to tu běhá, píská a vrní. Byli čtyři, narodili se tři. Malé bílé chlupaté koule. Teda po narození spíš krysičky.Už po týdnu jim začali tmavnout čumáčky.

Kouleli se kolem mámy, hledali cecíky a na svět zatím podívat se báli. O to víc mi bylo jasné, že až se rozhlédnou, nezůstane mi doma kámen na kameni. A to doslova ... Ach mé kamenné dolomitové jezírko, kdyby jsi jen tušilo, že jim bude stačit měsíc, aby tě začali rozebírat jako nějakou hračku.

Kamínek sem, kamínek tam, copak já s ním udělám. Strčím já ho do tlamičky, jíst se nedá, tak jinam... strčím já ho pod koberec, tam se pěkně schovává, až panička vyvrkne si palec .. já nic, to je náhoda. .. strčím já ho do pelíšku, báška mi ho pohlídá. Kamínek sem, kamínek tam, co já s tou hromadou nadělám. Je jich moc a skovek málo, panička ho najde zas. To ne já, to děda mráz. Že není zima, ale podzim? Já jen malé kotě sem, ničemu nerozumím .. a hlavně nevinné a hodné bývám, nelžu! ... To opravdu jsem ... Tak jo, tak si ten kamínak vem. Mě přeci vůbec nezajímá, hodné, přehodné kotě jsem...

Tolik radosti i starostí tu teď mám, že nevím, kdy šperky dělat mám. Kleštičky, drátky korálky, to nejlepší kračky jsou. A že je máma vychovaná a táta kidný jakbysmet? Děti kvítka nezbedná jsou, krasně koukaj na ten svět. A kdyby se vám trochu zdálo, že namají co na práci, klidně spí, či nevinně očka koulí ... tak to zase něco provedli. Loužička jinam než do záchůdku, z toaleťáku pelíšek, zkypřená hlína v květináči ... vítá mě až v předsíni?

Uvidíme co přine se mi příští chvíle, den či týden a moje milá koťátka.