Byla jsem poprvé u kartářky. Příjemná mladá žena v útulném krámku plném kouzelných drobností, mandal, laskavých obrázků a tajemných udělátek. Vůně bylinek. Źádné tmavé závěsy, třásně, dým z tyčinek ani křišťálová koule. Ošoupané karty které jen slabě ukazovaly své obrázky pozoruhodně přesně ukazovaly mě. Nechci znát budouctnost. Neptala jsem se . Poslouchala jsem. Naslouchala výkladu té ženy. Jejích karet. Držela je v rukou s jistotou, karty se vznášely, poletovaly a s lehkostí vynášely tíhu na povrch. S každou otočenou kartou přišla rána do černého. Au. Bolí to slyšet nahlas to co je v tichosti ukryto. Slzy bolesti nebo úlevy? Vidí do mě? Pláče se mnou. Sdílení přináší úlevu.

..... Měla by jste navštívit psychiatra, na tohle já nestačím......

A je to.