V minulosti kovářští tovaryši po několikaletém učení u staršího kováře s titulem mistra při skládání mistrovské zkoušky dokazovali svůj um náročným a precizním způsobem provedenou kovářskou prací. Na jižní Moravě, v okolí Plzně, Litomyšle, na Jindřichohradecku to bylo zdobením kraslice okutím. Výzdobnými prvky byly železné obruče a ručně kované malé podkůvky, připevňované hřebíčky. Technický princip této kovářské výzdoby kraslic byl ve změknutí vaječné skořápky po namočení uvařeného vejce do silného octa. Vejce se pak opatrně vtáhlo do ručně kované železné obroučky a poté vložilo do vápenné vody, kde ztvrdlo.

Někteří kováři zase doporučovali vejce  měkčit v octu syrové, poté vložit do konstrukce (ideálně pod vodou, kde se s sním lépe pracuje) a eventuelně vařit až po opětovném navápnění ve vápenné vodě. Lze je ponechat syrové. Pokud se má naměkčit uvařené vejce, tak už se nedokáže dostatečně zmáčknout (drží jej vařením ztuhlý obsah). Při opětovném vápnění je třeba často otáčet, jinak bude skořápka deformovaná v místech, kde naléhá na konstrukci.

Jak jsem zjistila při pátrání, dnes se již informace o kovářském vejci dají najít úpouze ve starší literatuře, jako je článek o kovářském vejci z Chocenické Lhoty, v publikaci "Český lid" z roku 1974 a jak tento pozuruhodný výrobek vypadal, můžete že spatřit v muzeích v Plzni, v Praze a v Litomyšli. V moravských muzeích nejsou.

Paní PhDr. Romana Habartová, vedoucí etnografického oddělení Slováckého muzea v Uherském Hradišti mi na dotaz o kraslicích zdobených okutím, napsala, že  skutečně patří k muzejním skvostům. Jedná se obvykle o kraslice větší slepičí nebo husí. Vejce byla obvykle vyfouklá a výfuky se zasazovaly do kovových obrouček, byly zdobeny malými podkovičkami, drobným kováním pomocí hvězdiček, podkůvek...

Tuto práci obvykle dělali kovářští tovaryši jako mistrovský kus a prokazovali touto prací své schopnosti. Dočítáme se o tom na konci 19. století. Tato práce byla známá na jižní Moravě, na jižním Slovensku (Hont). Dokonce kvůli mému dotazu obtelefonovala kolegy v Hodoníně, Kyjově a ve Veselí nad Moravou, ani tady nemají žádný doklad.

Sama jsem kontaktovala desítky uměleckých kovářů, ale žádnou konkrétní odpověď, tedy podrobnou dokumentaci o výrobě včetně fotodokumentace se mi nepodařilo získat.

Nechce se mi ani věřit, že "zlaté české ručičky" už nejsou zlaté.

Přesto se nevzdávám a dávám tuto výzvu:

"Může mi někdo nabídnout seriózní dokumentaci, nebo odkaz na pamětníka?"