Ty taky chvilku nepostojíš, viď - říkala ještě nedávno moje babička. A měla pravdu. Než abych na Vltavský počkala tři minuty na tramvaj, běhám pokaždý na Štrosmajerák. Periferním viděním vnímám rohovej dům a vím, že v něm bydlí Filip Topol, zahlídnu nově otevřenej antikvariát a taky pěkně zvesela laděnou výlohu. Asi ňáká čajovna, co já vím?
Jenže...nedávno mě potkal v práci den z nejčernějších, den, kdy nechcete nic. Nic vidět, nic slyšet, nechcete soucit, ani jít domů.
Loudala jsem se přes Holešovice a ta veselá výloha mě praštila přes oči, až jsem zakopla o obrubník. Žlutá a červená a oranžová a všechny ty veselý barvičky mě pálily v očích hrubou solí a já zbaběle zdrhla.
A zase jenže...nejspíš aby bylo všechno jak být má, ocitla jsem se pár dnů na to zase na tom samým místě. Déja-vu asi. Tentokrát s hlavou v oblacích, v poklusu, a těsně před tím, než jsem si zvrkla nohu, přečetla jsem si konečně nápis Cesta domů.
Holka zvědavá, ty taky chvilku nepostojíš, viď?
Moje babička umřela, už to budou čtyři roky. Umřela hezky - mezi blízkými, téměř bez bolesti - i když měla rakovinou rozežraný tělo. Umřela hezky v Hospicu Anežky České a někdo ji přitom držel za ruku.
Holka zvědavá, ty taky chvilku nepostojíš, viď? Ale nebojíš se ničeho a to je dobře!
A tak jsem se nebála, otevřela dveře a vešla. Že Cesta domů není čajovna, jsem zjistila celkem rychle.
Cesta domů je občanské sdružení, jehož cílem je přispět ke zlepšení péče o umírající lidi a jejich blízké v naší zemi. Jen málo nás končí svůj život důstojně a tam, kde si přejeme být. Cesta domů pomáhá tuto situaci změnit:
- provozuje v Praze Domácí hospic pro ty, kdo pečují o své umírající blízké doma
- poskytuje odborné poradenství osobně, telefonicky i na internetu
- poskytuje odlehčovací služby v domácnostech klientů
- umožňuje zapůjčení pomůcek pro kvalitní péči v domácím prostředí
- nabízí provoz veřejné paliativní knihovny s on-line rezervačním systémem
- věnuje se ediční a edukační činnosti a pro pozůstalé nabízí klub Podvečer
Cesta domů - to jsou především lidé, kteří vědí, že jsou chvíle, ve kterých by člověk neměl být sám.
Jsem pořád stejně zbrklá a chvilku nepostojím, ale když probíhám kolem Cesty domů, podvědomě mířím k obrubníku. Možná abych nezapomněla, jak lehce může člověk ztratit rovnováhu....
Tak to je všechno.
Vlastně ne. Chtěla jsem říct, že jsem stejnou náhodou potkala Krámek na cestě domů včera i tady, na Fleru.
Tak dobrou noc.
