Máme ji rádi. Snad ani nevíme proč. Něco v nás to ale ví. Harmonizuje nás. Zklidňuje. A dokonce léčí – jsou výzkumy, které to dosvědčují. Napomáhá léčbě, ulehčuje ji, snad i zrychluje. Nejen Mozartova hudba, u níž to bylo opakovaně dokázáno, a to i na zvířatech, ale i květiny, stromy, prostředí. Krása má i preventivní účinky. Člověk obklopený krásou a ten, kdo ji umí vyhledat, je odolnější – žije v míru, harmonii. Krása člověka, aniž si to on uvědomuje, chrání před pocity bezmoci, beznaděje, dává smysl životu i v těžkých chvílích. Přináší ulehčení a pocit sounáležitosti se světem, se životem, s lidmi. Dává schopnost soucitu i radost. Vzbuzuje, aniž si to snad uvědomujeme, tvořivost. Buduje důvěru ve smysl věcí, učí člověka souznít. I jen vzpomínka na krásu, třeba jen krásu prožitého okamžiku, povzbuzuje. 

Krása je i v chování – příjemném, vlídném, v kultivované mluvě. Krása je snad životní potřeba, potřeba duše. Všimněme si, že lidé, kteří si libují ve sprostých slovech a ošklivých sděleních, v ošklivém prostředí, brzy stárnou a nebývají hezcí ani radostní.

Nejen u lidí je cit pro krásu: opice a sloni pěkně malují. Pávi velmi dobře vědí, co dělají, když rozprostřou svůj chvost… stojí, čekají; a proč asi náš vlčák si vždycky počkal, až pěkně ustelu a nastrojím postele, bedlivě sledoval, co dělám, a když bylo hotovo, jedním skokem se uhnízdil uprostřed. Stále častěji vídám psy a kočky, jak zblízka zírají na květiny, soustředěně, a čichají k nim.

Krása má několik velkých výhod. Je všude kolem nás, nemusíme za ní chodit daleko. A je většinou zadarmo.  Květiny, stromy, příroda. Pěkné budovy, hezcí lidé, lidé hezky oblečení.  Hezké věci k pohledu, a ani nám nemusí patřit. Prostě se rádi podíváme.  A obrazy a hudba, samozřejmě. Pěkná mluva, přednes, divadlo, tanec.

Stačí málo: nespěchat, jen si tak jít, zevlovat.