Asi každému se občas stane, že se něco nedaří. Sedí třeba u počítače a ani po opakované snaze se fotka ne a ne zobrazit na webovkách tam, kde ji chce mít. Kdyby se tak nestalo po prvním, druhém, třetím pokusu, dá se to pochopit. Vydýchat, uklidnit a zkusit  znovu. Občas nás ale okolnosti donutí trápit se dokola třeba stokrát a kýžený výsledek se nakonec stejně nedostaví.

V takové chvíli má většina z nás chuť s danou věcí seknout (švihnout o zem, hodit proti zdi, vyhodit z okna, zašlapat) nebo si prostě jen pěkně zanadávat. Patřím mezi ty, kterým spíš ze rtů uklouznou neslušná slova (slyšet mě mamka, hnala by mě). Proto jsem se rozhodla aktivně se svojí netrpělivostí bojovat:

Je tomu už pár let, co jsem se (přísahám, jen výjimečně) dívala v telce na nejmenovaný pořad pro ženy a zaujala mě tam dáma, která přišla nalákat divačky na korálkování. No, povedlo se. Nezahálela jsem a hned se podívala na webové stránky, které v pořadu zmínila a v následujících desítkách minut jsem se zcela ponořila do světa výrobků z korálků a komponentů nejrůznějších barev, tvarů a velikostí.

Tím to šílenství začalo.

Je třeba upozornit, že mám kromě profilu na Fleru vlastní webové stránky, ale nejsem zatím ve svém snažení ani zdaleka tak úspěšná jako ostatní korálkoví maniaci. Zkrátka korálkuju hlavně pro radost svoji a svých blízkých a tajně doufám, že na akčnější zapojení do tvůrčího bláznění je ještě času dost.

Nicméně jsem si díky své zálibě uvědomila, že ruční práce jsou dokonalým tréninkem trpělivosti. Občas se mi sice stane, že bych krabičku s korálky nejradši hodila do kouta nebo nepovedený kousek rozcupovala na prvočinitele (ať je z jakéhokoli materiálu), ale většinou se spíš tolik snažím, aby se mi dílo podařilo, že si nějakou tu nadávku radši odpustím a zkouším to znovu a znovu tak dlouho, dokud se mi náušnice / náramek / náhrdelník / přívěsek nepovede nebo dokud mi nevypoví službu záda.

Jestli se vám tedy zdá, že občas býváte netrpěliví, prchliví, výbušní nebo příliš impulsivní, pusťte se do jakékoli ruční tvorby: je to ten nejlepší lék na nervy.

Mým dalším objevem v této oblasti je fakt, že ženské jsou co se tvoření týče opravdu bláznivé (nechci opomíjet kreativní muže, ale objektivně je jich opravdu podstatně méně, než žen). Nikdo, kdo nenakoukl pod povrch této fóbie, si neumí ani zdaleka představit, kolik žen všeho věku v Česku se jí věnuje. Nikdo takový nedokáže ani přibližně odhadnout, kolik se u nás pořádá srazů a kurzů o všemožných tvořivých technikách a kolik maminek doma pilně a nadšeně vyrábí, zatímco jejich ratolest spí v postýlce.

Je to takové krásné ženské šílenství.