Léta jsem nucena vysvětlovat svůj odpor k cestování. Při neustálém hledání argumentů se mi nedávno rozsvítilo – většina mých bližních se dělí do neslučitelných kategorií – na s půdou spjaté „krtky“ a nespoutané „tažné ptáky“.

Nevím, který zlomyslník poprvé označil zahrádkáře názvem „krtek“. S krtkem obecným máme společné jen to, že se ryjeme v půdě (zahrádkář ani jiný pěstitel zásadně nepoužívá slovo hlína, ale jen půda, zemina či substrát!), ovšem krtci obecní opovrhují naším zahradním snažením stejně jako neustále poletující „tažní ptáci“. Ty lze mezi jednotlivými exotickými cestami do zahraničí občas polapit a za uši přivléct na zahradu, ale v jejich očích se zpravidla zračí hluboké nepochopení. Pchee, měsíček zahradní kvetoucí díky mírné pomatené zimě v půli ledna, co je to proti barvám džungle! „Krtku“, neotravuj a kochej se raději našimi obrazy z cest!

Pokud „krtek“ nějakým nedopatřením porodí „tažného ptáka“, jak se stalo mně, musí počítat s tím, že „tažný pták“ sice poskytne zeleni ve svém teritoriu prostor, nikoli pak péči, a při upozorňování na nové výhonky, poupátka a odnože otráveně obrací oči v sloup. Vrcholným důkazem lásky „tažného ptáka“ jsou zalité a nezahubené pokojové rostliny, když je „krtek“ nějakou nešťastnou náhodou na delší čas násilně vyorán z domova (služební cesta, pobyt v nemocnici…).

Hurá do stínu
Zajímavé je, že právě moji rodiče se poněkud vymykají již zmíněnému dělení. Otec k cestování nikdy příliš netíhnul, přesto razí heslo „Nejkrásnější zahrada je zeleně natřený beton“. A ještě jednou přesto – z lásky k mamince kmitá po zahrádce jako Béda Trávníček. Maminku cestování baví stejně jako zahradničení, ale mohla si ho dopřát až ve chvíli, kdy už měla zahrádku, ale i jistotu, že ji zastoupí někdo z čistokrevných „krtků“ z okolí. Třeba já.

Kořeny mého vztahu k půdě stejně jako odporu k cestování sahají hluboko do dětství. Do doby, než jsme se zmohli na auto a stali se mobilními, jsme většinu hezkých dní trávili u babičky na zahrádce. V šedesátých letech bylo grilování na slunci v plném proudu a ozónová díra v nedohlednu. Rodiče zdravotníci trvali na tom, abychom s bratrem poklidným ležením na slunci vstřebávali co největší množství vitaminu D, což nás prý chránilo před křivicí, ale to nám bylo dost jedno.

Jedinou omluvenkou před opalováním byl únik k „smysluplné činnosti“. A tak jsme s bratrem začali zahradničit. Je  nasnadě, že poslední volná plocha k osázení se nacházela v hlubokém stínu jabloní, kde jsme poprvé zažili opojný  pocit úspěšných pěstitelů. Jírovec vzešlý z malého kaštánku jsme obhlíželi snad každou hodinu a posléze putoval před náš panelák na sídliště, kde se přes intenzivní snahy vandalů tyčí dodnes.

Zelená dobrodružství
S autem přišlo cestování. Otcovu nervozitu v roli čtyřicetiletého začátečníka za volantem jsem pochopila až o čtvrtstoletí později, kdy jsem si v pokročilém věku dělala řidičák. Naše letní přesuny na dovolenou měly třaskavou atmosféru podbarvenou bratrovou i mojí kinetózou a otcovou snahou učit řídit maminku. Na dovolenou do Nízkých Tater jsem odjížděla s utajenou hnisavou anginou, celý týden pod stanem pršelo, posléze jsme nabourali, bratr si rozsekl koleno, já nemohla jíst kvůli puse plné aftů a na závěr ode mne bratr chytil anginu. Zřejmě v té době bylo zaseto i semínko mého až chorobného odporu k jakýmkoli přesunům, natožpak pod stan či pod širák.

V dospělosti jsem si k dceři „pořídila“ i psa, abych tak minimalizovala možnost, že nás někdo bude zvát na chatu či na chalupu (někdo nesnášel děti, někdo psy, většina lidí pak mne proměněnou vytržením ze známého prostředí v uvadlou kopřivu). Realizovala jsem se na záhoncích kolem domu a muškáty za oknem.

Bližním objevujícím svět od pólu k pólu vysvětluji, že první poupata na ibišku vypěstovaném z omylem ulomené větvičky jsou pro mne srovnatelná s pohledem na polární záři. Obava, zda je ten útlocitný mizera před rozkvětem neshodí, jak je jeho zvykem, je stejný adrenalin jako čekání, jestli kufry dorazí na stejné letiště jako vy. A navíc, umíte si představit, že váš vypiplaný ibišek poprvé rozkvete a vy zrovna tou dobou budete obdivovat úplně cizí rostlinstvo?

Takže milí „tažní ptáci“, neshlížejte na nás prosím svrchu! Každý máme svá dobrodružství.

Fejeton vyšel asi před 10 lety v časopise Bydlení, kde jsem pracovala.

Přestože cestování patří mezi aktivity, jichž se účastním, jen když opravdu není vyhnutí, na fantazijní cesty s MaŘeNou se vydávám s nadšením. Tentokrát jsme dorazili až do pralesa. Hlasování vypukne 1. 6. a máte se na co těšit, nakoukněte k malířům i dalším nebo na malířskou a fotografickou stránku na Facebooku.

Hlavní foto:  Pixabay