Oni vlastně ani tak nevyšli. Poslední mí andělé neposedně vylétli, aby na chvíli pohlídali podzimní pražskou Vltavu... Většina mých andělů totiž čeká v poklidu domova a těší se na své nové schovance, ale tahle poslední parta  se mi přímo vloudila do batohu: "Vezmi nás s sebou na procházku! Nechceme být doma a jen nudně čekat..."

"Ale venku je nevlídno, pošmourno, asi bude pršet," říkám jim. "Buďte raději doma."

" Nám to nevadí, zabalíš nás do deky!" Chceme vidět aspoň kousíček Prahy!"
A tak šli tedy se mnou. A vy můžete jít také s námi.

Vyšli jsme si k vodě. Velkou část svého života jsem žila na Smíchově, takže kam jinam nás to povědomě táhlo?

Ano ano, právě tady jsem si jako malá hrávala...

 Objevovat tajná zákoutí...

Přehlédnutlné detaily...

Přecházená místa...

Tajně sledovat a kout pikle...

 Sledovat a snít. A plánovat přísně tajné výpravy...

... třeba k tajemným dveřím.

A nakonc být zlákán dálkami a odvážit se na druhý břeh. Kouzelnou lodí vzhůru za dobrodružstvím! Na druhém břehu už čeká vor, staneme se plavci.

A žasnu při tom nad uměním dávných mistrů, kteří dokázali spojovat jednotlivá vorová pole, aniž by použili lan, řetězů nebo hřebíků.

A při tom používali jen "obyčejné" nářadí.

Byla to krásná procházka. "Je nám už zima!", volají na mě tiše andělé.
"Neřekla jsi nám, že venku tolik fouká! Vezmi nás už domů!", škemrají.

I mě je zima. Jdeme domů na horký čaj. Asi si ho dám s rumem.