Skoro každý na Fleru už napsal alespoň jeden blog, tak je načase, abych se o to taky pokusila. Prvně jsem si musela zjistit, kde, jak a o čem se takový blog píše a našla jsem spoustu rad. Moje závity šrotují, zadrhávají se a nakonec zcela zkolabovaly. Vystrčila jsem hlavu z okna, ať se zase rozjedou, pozorovala vrány a stromy u řeky a v tom mě to trklo. Co tak nakreslit komiks? Vzala jsem si propisku, velký papír a nakreslila jsem si čtverečky, do kterých budu komiks kreslit.

Po hodině okusování propisky jsem měla akorát ty čtverečky, zato krásně rovné. Odkládám propisku, která vypadá, jakoby na ni zaútočil bobr a v tom mě to trkne podruhé. Je to propiska z Las Vegas a vzpomínky vyplouvají na povrch.

Psal se rok 2006, krutá zima ještě pořád nebyla u konce a my, tedy já a moje horší polovička Radim, jsme seděli u kamaráda, který se zrovna vrátil z New Yorku. Za ty tři dny měl zážitků na deset let a my poslouchali a ani nedutali. A to nás přivedlo k nápadu, co kdybychom jeli v létě za velkou louži, do země Velkého Bratra?

Hned ráno jsme si začali zjišťovat, co všechno potřebujeme k vyřízení víz a nebylo toho zrovna málo. V Americe mají strach, že když už tam někdo jednou je, nebude chtít zpět a tak jsme museli dokázat, že se máme proč vrátit a ještě po nás chtěli itinerář cesty. Vytáhla jsem hromadu časopisů se žlutým rámečkem a začala listovat a vypisovat, co bych chtěla vidět. Radim měl jedinou podmínku – New York a Las Vegas.

Když jsem si napsala asi 30 parků, byl na řadě Radim. Vytáhnul mapu a půlku parků mi vyškrtal S válečkem v ruce jsem velmi lehce dva parky vrátila na seznam, ale víc ani ťuk.

S hromadou papírů jsme udolali Americké velvyslanectví a víza dostali.

Cestu jsme naplánovali z New Yorku přes Las Vegas, San Francisco do Los Angeles. A když přiblížil den D, začali jsme balit. Nacpat do dvou kufrů stan, spacáky a hromadu dalších, zcela potřebných věcí, bylo v pohodě – já skákala po kufru a Radim zapínal.

Do New Yorku jsme to vzali přes Madrid. A až na jedenácti hodinové hledání dočasně ztracených kufrů na letišti v Madridu byla cestě fajn.

V N.Y. jsme měli vytipovaný hostel na Manhattanu, příjemná paní na informacích nám napsala, jak se na Bowery Street dostaneme a vyrazili jsme k metru. Hostel na fotkách z internetu vypadal pěkně, ale fotky byly pořízeny v lepších dobách.

Co se dá dělat, sprcha funguje a to mi v té chvíli ke štěstí stačilo.  Ráno jsme vzali Lonelyho průvodce a vyrazili jsme dobývat Manhattan.

První mrakodrap – óóó, druhý óó, třetí – ó, čtvrtý – sakra,, to jsou tu jenom mrakodrapy? Naštěstí nebyly, před námi se otevřela zeleň Central Parku, konečně si krk odpočinul. Než skončil den, stihli jsme ještě navštívit sochu Svobody, od ní je pak celý Manhattan vidět, jako na dlani. Večer jsem už nohama sotva pletli, v noci mě zbudilo pár vypísknutí a zvuk ťap ťap ťap po trubkách nad hlavou, raději jsem zavřela oči a spala dál.

Ještě někdo má problémy s parkováním ve městě?

Wall Street

Ráno jsme se vydali do půjčovny, kde jsme měli zamluvený ten nejmenší a nejlevnější Ford, jaký měli.  Paní zírala na platební kartu a mumlala cosi o tom, že není kreditní, ale nakonec nám ji uznala, podepsali jsme smlouvu, dostali klíčky a šli do garáže.

Tam nám ukázala na auto, které nám tři týdny bude říkat pane a my zůstali jak opaření. Radim ze sebe dostal jenom: Kurňa, vždyť to je ……. Pokračování příště