Taky se rádi probíráte starými fotkami? Já moc, i moji kluci, největší vzácnost pro ně je, když vyndám o Vánocích starý diaprojektor a zalovím v krabicích s diapozitivy - to byla, panečku, věc, dokonce jsem si na ně kdysi sama dělala potahované krabičky na míru a protože jsem nebyla spokojená s vyráběnými rámečky, lepila jsem si svoje vlastní ze sklíček a fotopapíru.....ti, kdo pamatují nekvalitní ORWO barevné filmy východoněmecké provenience, určitě ví proč právě diapozitivy (celý svět byl tak krásně blue).

Dneska se spíš než krabicemi člověk probírá složkami v počítači... kde jsou ty časy, kdy jsem si sama dělala "kontakty" z filmových políček 6x6 (z nerozbitného "sovětskovo" aparátu Ljubitěl!) - dost toho často bylo do koše, ale taky vznikaly věci, které na kinofilm fakt nedostanete. Ale i digi foto má svoje výhody-třeba v rychlosti a možnosti zachycení okamžiku. Při dnešním  PC úklidu jsem narazila na jednu podle mne docela povedenou sérii- byla nafocená snad v průběhu jedné minuty, kdy si ani jeden aktér nevšiml, že na něj míří objektiv. Já vím, už je po Valentýnovi, tam by se tematicky hodila, ale i tak mi to nedá a pochlubím se. Kocoura dostal Ondra ke svým 11tým narozeninám, moc si přál zvířátko  a protože já jako dítě žádné mít nesměla, chtěla jsem vyhovět dětskému přání. A dodnes tvrdí, že to byl nejlepší narozeninový dárek, i když z roztomilého kocourka je dnes sedmikilový obr velikosti menší pumy.Na fotkách spolu sledují Večerníčka

Dokonalé souznění duší ...