Pro milovníky přírody divukrásné, tajemné a fascinující.

V Rychlebských horách po třetí.

Nebude to dlouhé psaní.

Nechtěli jsme původně spát na stejném místě, chtěli jsme putovat, ale ten magický kout nás přitáhl a jiné takové by člověk obtížně hledal. A tak jsme zůstali. Pod hvězdou oblohou, za prapodivných zvuků, které pravděpodobně patřily nikým nespatřenému chřástalovi, pod nebeskou klenbou pozvali nás cvrčci na koncert. Hlavní sponzor vítr chtěl jako vstupenku odvahu, že nás nesfoukne ze střechy světa. Odolali jsme mu, vytrvali jsme a stálo to za to.

Nebudu psát, tentokrát nebudu, opravdu né, říkala jsem si několikrát, ale co s tak plnou duší? Tak vás zvu na krátkou procházku, třeba je někdo, kdo na výlet z nějakého důvodu nemůže a bude rád alespoň za takový obrázkový.

Tentokrát jsme nechtěli ztratit ani chvíli zbytečným sezením v autě a tak jsme se rozhodli co nejvíce chodit a jezdit na kolech. Nejsme nijak zdatní cyklisti, takže to bylo co nejvíc poznávací v blízkém okolí.

Neodolali jsme opět lomu za Vidnavou, který patří na polské uzemí a cesta  přes chráněnou krajinou oblast vidnavské mokřiny byla přesně taková, jakou jsme si ji představovaly.

První probuzení. Všichni jsme byli tišší, žádné šťouchanice u snídaně, nikdo nechtěl rušit posvátnost té chvíle chvil. Když sluníčko vstává.

Probuzení druhé, pohled na svahy do údolí Račího potoka.

Cesta z Vilémovic byla lemovaná "zastaveními".
Nepotkali jsme živou duši, zato spoustu stop po duších citlivých a moudrých. Potkali jsme houpačku, zničeho nic na prastarém kmeni a pod ní byl nápis.

No a tak jsme šli po stopách činnosti lidské, i když nám přišlo, jako by sám Bůh psal přímo pro nás tyhle vzkazy ...

A ještě nějaký ten přítel pocestný.

Ještě něco z výletu po okolí. Uprostřed Velké Kraše je řeka průzračná a zlatá a je v ní plno obyvatel ...

Tak to je moje láska, kterou neutajím. Krásný zbytek léta vám všem přeji!