Jsem květinová záchranářka. Možná proto, že pocházím z rodiny kazisvětů schopných orubat až u země plně rozkvetlé hortenzie, protože vadí v zajíždění brány na dálkové ovládaní, případně narvat do komposteru desítky nadýchaných hlaviček pivoněk, jen proto, že do nich prší, opadaly by a dělaly „bordel na trávníku“. Pokud rostlina pořád nekvete a neprosperuje, nemá nárok na život, naopak cokoli bujného se musí buď zlikvidovat, nebo aspoň zkrotit drátem. Na podobné excesy mají moji rodičové dost sil i v devadesáti letech a nechápou, že vždycky dostanu amok.

V takových chvílích přemýšlím o tom, jestli nejsem adoptovaná. Doma totiž mám rostlinný lazaret a piplám kdejakého nešťastníka vytaženého z popelnice. Když už musím ostříhat přerostlý velikonoční kaktus po prababičce (taky mířil do odpadu), připadám si jako doktor Mengele. Nejradši bych všechny odstřižené kousky nechala zakořenit, jenže kdykoli mě moji bližní vidí s květináčem v ruce, v hrůze prchají. Stejně to nemá cenu, většině vnucených výpěstků jen prodloužím utrpení.

Vypleté přemnožené rostliny a trávu ze zahrady od rodičů vláčím k pražskému paneláku a jako správný guerilla gardener osazuji každý volný plácek.

Na jaře mě málem odvezli, když u nedalekého paneláku začali dělat izolaci a opravovat chodník. Kosatce v plném květu (ano, moje dávné přebytky darované podobnému zelenému šílenci, který se však posléze odstěhoval a nenašel nástupce) a růže s poupaty naložené na kolečku. Dělníci při pohledu na můj nepříčetný výraz vegetariána sledujícího přepravu dobytka na jatka vcelku věrohodně tvrdili, že je uloží za dům a pak zasadí zpátky. I ve svém věku skočím na kdejakou báchorku!

Oprava se vlekla, několik měsíců sídlištěm kvílely rozbrusy a tak jsem šla obhlédnout pokroky. Rostliny byly naházené na jedné hromadě a uschlé bez naděje na přežití. Po půl roce konečně utichly rozbrusy, zmizela suť a ze vzorně uhrabaného záhonu se začalo něco klubat. Jedna jediná růže dokázala přežít pod zemí a dokonce pokvete!

Člověk by při pohledu na sterilně krásné metrové růže, které do prodejen letí přes půl světa a doma druhý den sklopí hlavu, neřekl, jak je královna květin nezdolná a hlavně nenáročná na množení. Naučila mě to před léty stará paní v sousední zahrádce ve vršovickém vnitrobloku. V té době jsem bohužel měla úplně jiné starosti, než se vyptávat cizích babiček na jejich život a osudy, takže vím jen, že se jmenovala Urešová a její zahrádka byla plná růží. Při ořezávání na podzim a na jaře prostě jen zapíchala stonky do země a minimálně polovina z nich pustila kořeny.

Jednu růžovou mi dala a už třicet let jí neřekneme jinak než „paní Urešová“. Vypěstovala jsem asi čtyři její potomky a občas se mi chytnou i exotické pyšné krasavice z květinářství.

Pravá paní Urešová už dávno umřela, ale vzpomínka na ni díky růži bude žít ještě spoustu let (jakmile pokvete další kolo, vyfotím, vypadá asi takto). Což bych přála i té nezdolné maličké u sousedního paneláku a vůbec celé přírodě. Kéž by to přes lidské řádění nikdy nevzdala!

PS. Teď jsem ji šla zalít... a někdo už ten nápad měl přede mnou. Zelené duše prostě žijí! Díky!