Jednoho dne do ucha

mi vlétla divná ropucha.

Svlékla se tam do půl těla

a pak z ucha vyletěla.

Podivná ta žába praví,

že ji létat kolem baví.

Čvachtat, že se v blátě nechce,

ani poskakovat křepce.

Povídám jí: Žabko zlatá,

nebuď tolik paličatá,

oblékni se do své kůže,

vrať se klidně mezi růže

tam, kde právě tetřev toká.

Vrať se zpátky do potoka!

Ropucha však kroutí hlavou.

Kdepak, tam jen čolci plavou.

Já chci, milý člobrdíčku,

opékat se na sluníčku.

Léta už mě pokouší,

zabydlet se na poušti.

Holka zlatá, co tě bere?

Kůži ti to rozedere!

Nepřiletěla už více,

asi bydlí v Americe.

Někomu to hloupě zazní,

ale u Františkových Lázní.