Jak letní čas se zvolna blíží, mám touhu být víc za sněná,

uniknout všem kovaným mřížím, co všechno to jen znamená?

Utíkám přes práh svého domu, blížím se zvolna k aleji,

opřu se o kůru starého stromu, dodá mi sílu, naději.

Naději, víru v dobré lidi, slunce i ledy zahřeje,

i slepý totiž dobře vidí, že dávat dnes lásku těžké je.

Jak krásné je opít se vůněmi léta, jak hezké je zasnít se docela,

barvy a krásy celého světa, vtiskly se mě přímo do čela.

Půjdu už domů, cestička známá, vše jako v dětství se promítá,

jenom už doma nečeká máma, nefouká kolena rozbitá.

Všechno se mění, život tak káže, jen pár je věcí neměnných,

že každým rokem příjde zas léto, jistě ve svých šatech barevných.