Lidickou madonu jsem vytvořila speciálně pro Lidice ,  jako uzavření jedné příhody z dávné
minulosti  .  Babička Slávka byla po narození maminky Evičky (1940) znovu těhotná právě
jen do dne Lidické tragédie . Dědeček Josef Popek jezdil několik dní malovat
starostu Lidic , i ten den nasedl na kolo a jel přes pole s taškou malířských
pomůcek , ovšem píchl duši o něco ostrého . Místo aby se vrátil domů , jel to
spláchnout do hospody , kde seděl do večera a netušil co se děje . Babička ,
která slyšela od někoho o tom , že lidické ženy vezou do kladenského gymnázia ,
dospěla k hrůzné představě , že dědu zabili . Hrůzou možná omdlela nebo co ,
sama nevěděla , ale dítě v ní zemřelo . Ovšem miminko v ní bylo už příliš veliké , aby
ho samovolně potratila . Děda Pepík večer přišel a honem utíkal k sousedovi , aby
zavolal příbuznému doktoru Chodovi ( léčil i Antonína Zápotockého) a ten
přijel se sanitou pro babičku , odvezl jí do pražského sanatoria , kde jí
operoval . Dítě zčernalo a babičce vzali i dělohu , protože prodělala těžký zánět a
jen taktak jí zachránili život . Celé rodině to pomotalo vše a narušilo křehký chod domácnosti malíře a švadleny .       Musela jsem kutat.....
vytvořit opukovou madonu , Lidickou madonu jako symbol všech maminek , které
ztratily své děti . Ta nejstrašnější ztráta pro ženu . Také jsem byla vděčná ,
že nezabili dědečka , netušila jsem , že by cizího člověka zastavili a ani by mu
německé hlídky nedovolily vejít do Lidic. Dlouhá léta jsem přemýšlela  , jakým způsobem jim
to projevit a Lidická madona byla moje volba . Teď jsem strašně zklamaná , že nová expozice
byla svěřená do rukou nové kurátorky, která nemá s Lidicemi nic společného
a tvrdě upřednostňuje cizí výtvarníky , na úkor regionálních výtvarníků Kladna . Moje
snaha vyšla naplano , madona je a bude uložená v depozitáři Lidické galerie, než se rozpadne a já
mám jen oči pro pláč . Asi by pomohlo o ní psát . Chtěla jsem jí dát Lidicím , ale jak to vypadá , tak jsem jí dala Národní galerii , která si jí neumí vážit , místo lidickým rodákům.Ano, jak to tak vypadá ,měla bych být skromná a uvědomit si , že mnoho darů od význačných tvůrců leží v depozitářích po celém světě ,ale stejně mě to mrzí ,vytvořila jsem jí pro lidi a ne tak ledajaké ,pro ty kteří to válečné běsnění přežili,a ještě tu po těch letech s námi žijí a mohou se radovat z výtvarných darů.

Akademická malířka Renáta Kaiserová