Protože jsem osoba soutěživá a protože i někteří z mých kamarádů jsou jedinci soutěživí, napsali jsme s Romanem mikropovídku do jarní literární soutěže na portálu mamtalent.cz. (Talent, ten my teda rozhodně máme!!!)

A protože nejsme jen soutěživí a talentovaní, ale i mimořádně šikovní, povídka, jejíž námět byl Romanův a úprava moje (ten chlapec by mi tam zase našvihal chyby a nesprávné výrazy!), skončila na hezkém třetím místě. Abyste si nemysleli, nesoutěžili tři lidé, bylo jich celých 34, takže jsme na umístění náležitě pyšní.

A tady se chlubíme, s čímže jsme to bodovali:

Volba

Prozraď mi, proč já jen pořád tolik toužím po tom, abys měl oči jen pro mne.

 „Prosím,“ mohla bych padnout na kolena, vztahovat k tobě ruce, mohla bych tě zkoušet uplácet zlatem, abys nekoukal po jiných. Chtěla bych i plakat, prolévat slzy, ale nejde to. Nechci se takhle ponižovat. Aspoň ne zatím.

„ Jednou mi věř. Jednou jedinkrát,“ přemlouvám tě v duchu.

„Vždyť se na ni podívej. Taková ošuntělá, bezduchá, špinavá, hloupá… Co tě na ní tak láká? Ta povolnost, možnost mít ji, kdy jen chceš? Co dělám špatně? Prozraď! Prozraď mi to, prosím!“ Chtěla bych křičet, chtěla bych na tebe plivat, urážet tě, ale ty víš, že to nedokážu.

Stojíš tam, jen tak jako by nic a díváš se na nás. Vybíráš si. Přemýšlíš, po které z nás sáhnout?

Pamatuješ, jak nám spolu minule bylo? Na ty krásné příběhy, které jsme prožívali hodiny a hodiny a nikdy nám nebylo lépe. Ani předtím, ani potom. Vím to, říkával jsi to. Bylo to jedinečné a tak dokonalé. Poprvé a pak ještě mnohokrát.

Vzpomínáš si už? Na ty doteky.

Vzpomínáš si? Jak byla možnost všechno si splnit?

Vzpomínáš? Aspoň někdy? Řekni to! Prosím!

Vzpomeň si!

Víš, kolikrát jsem už byla někde jinde a s někým jiným? Možná bys to chtěl vědět, ale to je zase moje tajemství.

Teď ale toužím po tom být opět s tebou. Vždyť víš, jak tě mám ráda. Tvé doteky i tvou duši. Vím, že už to nemusím dále rozebírat. Takhle to bohatě stačí, mám tě ráda celého. Doslovná Tečka.

 „Tak prosím. Vezmi si mě!“ Poslední z pokusů.

„Aspoň ještě jednou.“

Natahuješ ruku. 

Tak přece jen.

Opět mě bereš do dlaní, po takové době. Jen rozevři mé stránky pro další z mých příběhů.

Ať zbytek knihovny klidně shoří…