Love dream 

Vysněná láska nám dává všechny naše zrcadlové emoce, které jsou právě zachycené v obraze. 

Jednou mi jeden člověk řekl: „Kdysi v dávných dobách měl člověk dvě hlavy, čtyři ruce a čtyři nohy. Bohové se jich ale báli, byli až moc silní, tak je rozdělili. Stali jsme se lidmi, kteří hledají svou spřízněnou duši, svou druhou půlku. A když ji najdeme, jsme silní.“

 Podle mě je to krásné a kouzelné. Zbožňuji tyto pohádky a příběhy.

Přišla jsem však na to, že dokud nebudeme opravdu a upřímně milovat sami sebe, nemůžeme se s tím druhým spojit, neboť právě druhý člověk je naším zrcadlem a všechno se odráží stokrát zpátky. 

Někde v hloubi mě si moje malá duše pohrává s tím, že když jeden bude silnější, tak toho druhého ustojí, podpoří ho a pomůže mu. S tmou se ale bojovat nemá. Zasvítit světýlkem se však může, a pak se kolikrát stávají neuvěřitelné zázraky. Jsem věčný snílek, který na ně věří a má je rád.  

Tenhle obraz miluji ze všech nejvíc, byl úplně první, vytvořený právě mojí emoční technikou. Má v sobě hodně mého vnitřního já, protože jsem se zrovna vydala opravdu náročnou cestu za spřízněnou duší. 

Potkávám v práci hodně lidí a slýchávám hodně příběhu. Když potkáte svou vysněnou lásku a skutečně nezabojujete, tak na ni myslíte celý život. Někteří v mém okolí ji potkali. Své rodiny ale mají s jiným člověkem, neustáli to, a tak už jen sní a vzpomínají. Vydali se na cestu, že to tak nemělo být. Pozoruji je, koukám na ně a první, na co se jich zeptám, je: Jste skutečně šťastní? Většina odpoví, že jsou spokojení. Pokud je to upřímné, musím říct, že obě strany mají u mě hluboký obdiv. Ti, kteří se vydali jít snazší cestou, svojí cestou i Ti, kteří zabojovali. 

Nevím zatím, kde je ta má cesta, ale věřím, že ji brzy najdu... (nebo ona mě)