Tak jsem byla asi před čtyřmi týdny u své paní doktorky.. a říká mi tak, já bych vás poslala na magnetickou rezonanci.. Tak po malém zamyšlení co bych pro své zdraví neudělala (když už po těch doktorech lítám od 8 let) jsem řekla že jo.. No to jsem ještě netušila že mě, s orientačním smyslem postřeleného holuba pošlou do Vítkovic.. :o))) Kupodivu jsem to našla a docestovala zcela v pohodě.. :o)

Tak jsem sedla do čekárny a pak mě zavolal do kabinky takovej milý statný ošetřovatel a říká mi ať se svleču do spodních kalhotek a obleču si andělíka, co tam visí.  Se skromností sobě vlastní, jsem mu řekla, že se mi to zdá nějaké malé a jestli to mají dost široké.. :-D Ošetřovatel si mně přeměřil, zasmál se a zmizel.. :o) Pak, jak tak pokračuju v tom svlékání (zrovna jsem byla v těch spodních kalhotkách), tam bez zaklepání vlítla sestra (to mám opravdu ráda i v obchodech kde si zkouším prádlo) s papírem a ptala se, jestli mám nějaké cizí tělesa v těle a jelikož miluju takové překvápka v kabinkách, děla jsem že mám momentálně pouze cizí těleso v kabince.. ne v tělě :-) Pak se mně paní optala jestli jsem těhotná.. načež jsem odvětila že ne a v duchu si říkala, že jedině pokud bych počala z ducha svatého :o))

Tak jsme to lejstro projeli, já sundala kovové předměty a paní mi položila otázku "a co budeme dělat?.. mozek?" No nebyla bych to já.. a tak jsem jí opáčila, že jestli mezi těma ušima něco najdou, tak jo.. :o)) Oblékla jsem andělík, zvyklá na to že dědečkům z něj lezou zadečky.. paní mě kriticky skoukla a říká.. ty šňůrky měly být vpředu, ale pojďte už.. :o)))

"Vpředu?"  vyrazila jsm mze sebe šokovaně.. už ve vyšetřovně a statný ošetřovatel už měl záchvat smíchu.. "otvorem dopředu by mně to nikdo nedonutil obléct." Sestřička na mně mrkla přeměřila si mně a uznale pokývala hlavou.. v tu chvíli jsem si  rvala vlasy, že sem nemlčela! :-)

Tak jsem zajela do tý ďoury a po 10 minutách si uvědomila že mám kovový čep v zubu.. chvíli jsem z toho byla nervózní, čekala co to udělá..  ale asi to nevadilo, protože hlavu k magnetu mi to nijak netáhlo.. :o)) Po 10 minutách moji nervozitu přebily zvuky rovnající se hluku zbíječky asi tak půl metru od hlavy..

Když jsem odcházela, všichni se se mnou hlasitě loučili a potutelně se usmívali..

Přišla jsem na to že puberťák jsem byla, jsem a  s největší pravděpodobností vždycky budu! :-) Ovšem, sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo..  jak říkala už moje babička. :-) Zítra musím volat, jestli mi ten mozek našli.. :o)

.. a volala jsem, pozdravila paní doktorku a ptala se "Dobrý den paní doktorko, tak našli mi ten mozek, našli?!" a z druhé strany se ozvalo: "našli Vlaďko, našli.. ale žáden pozitivní nález v něm"  :-D

.. paní doktorka má viditelně taky smysl pro humor! :-)