Druhé vílí pokračování vyprávění o tom, co může člověk zažít s trochou fantazie při pobytu v lázních.

A to je co? Takže o Evelínce můžeš vyprávět a o mně ne? Vstoupila mi do snění víla Jasmínka. Sledovala mě prý už od Jezírek lásky, jak jsem tam mlčky stála, pozorovala vodní hladinu, ve které se zrcadlilo vše kol břehu. Věděla, že vysílám do hlubokého vesmíru velikánské přání. Když jsem se vracela na zámek, už se stmívalo a omamně voněly jasmínové keře. Voněly i lípy, ale s jasmínovou vůní si nezadaly. To víla Jasmínka provázela mé kroky a tichou modlitbu. Byla tam se mnou, jen jsem o ní nevěděla. Přišla za mnou za hluboké noci a ještě hlubšího spánku, který jsem tak moc potřebovala. Jen ty krásné zelené oči zůstaly jako vzpomínka po probuzení. Sen je sen a den je den, řekla jsem si a nepřikládala tomu význam. Jenže ona se další noc vrátila zas a ty krásné oči už nebyly už tak veselé, ale trochu posmutněly. Zlehounka mi foukla do vlasů a pokojem se linula jasmínová vůně. Ale ne ta těžká a omamná, po které bolí hlava. Ta vůně mě asi probudila. Vstala jsem a otevřela dveře do parku. Bosky, jen v noční košilce jsem se vydala kamsi. Tráva byla mokrá a vzduch byl chladný a osvěžující. Omamná vůně čehosi neznámého vedla mé kroky. Zahrada byla nyní úplně jiná, koruny stromů byly temné, kdesi zahoukala sova a nad hlavou mi proletěl netopýr. Slyšela jsem, že když budu trpělivá, tak ho můžu vidět. Park si žil svým druhým životem. Jemný větřík si pohrával s mými rozpuštěnými vlasy a já se kochala oblohou plnou hvěz. Vždycky jsem toužila po tom, aby mi vstoupil do života ten, kdo si se mnou za takové krásné noci lehne do trávy a bude mi o jednotlivých souhvězdích vyprávět. Nyní tu byly souhvězdí, ale můj průvodce mi chyběl. Po tváři se mi začala kutálet slza. Nezvala jsem ji a přece přišla. Větřík ji však rychle osušil. Slyšela jsem hlas, který mi říkal, abych si tu noc uložila do srdce, do duše, do mysli, protože je to kouzelný okamžik, který se už nebude nikdy opakovat. Nevím, jak jsem se dostala zpátky do své postele a jestli jsem z ní vůbec vstala a nebyl to všechno jen můj živý sen. Ráno jsem však na nočním stolku měla malou větvičku rozkvetlého jasmínu. Podívala jsem se na ni a usmála se. Jako by mě vůbec nepřekvapilo, jak je možné, že se tam vzala. Pomyslela jsem si, že už brzy bude líp. Vstala jsem a šla si vařit svůj ranní šálek mátového čaje.