Celý život jsem se věnovala práci a především mým třem dětem. Bylo pořád co dělat, ráda jsem četla, ale nikdy jsem neměla takového koníčka, který by mě tzv. dostal. 

Několikrát jsem přemýšlela nad tím, že začnu malovat obrázky, několikrát jsem si koupila barvy, štětce i plátna, ale nějak jsem neměla chuť, nebo možná odvahu začít.

Až teď, když už je mi víc než šedesát jsem se do toho ponořila. Zkrátka jsem to jednoho dne zkusila a ono to šlo. Jasně, někdy líp, někdy hůř, a protože jsem samouk, bylo se co učit. Vlastně pořád je, ale maluju, protože mě to baví, úplně mě to vždy pohltí a já zjistila, že je to pro mě obrovský relax. 

Nejde malovat pořád, musím na to mít náladu, asi mě vážně musí políbit múza. Když to ale přijde, pak maluju většinou tak dlouho, dokud není obraz dokončený. Připadám si vždycky jako bych byla v jiném světě, okolí téměř nevnímám. 

Chci tím jen říct, že i když zrovna nevíte co dělat, jaký koníček si najít a připadáte si bez nápadu, nebo už moc staří na to, abyste zkusili něco nového, nemusí to tak být. Nový koníček Vás může pohltit ze dne na den. Zkuste se zamyslet, co Vás třeba kdysi lákalo, ale nikdy jste se k tomu pořádně nedostali, neodhodlali. Jděte do toho.

Alena