Nikdy jsem nechtěla být materialistkou a doufám, že jsem se jí ještě nestala, předměty, o kterých tu chci psát jsou mi mnohem dražší než jen obyčejné věci.

Už v dětství jsem moha srovnat dva odlišné světy, dva pohledy. Jedním byl pokoj rodičů, kde převládly hromady věcí mojí maminky. Byly to její obrazy, háčkované ozdůbky, materiál pro vyvolávání černobílých fotografií, který pak už nikdy nepoužila, pianino a na něm haldy knih, sešitů, not... Byl to jedním slovem chaos, ale byly to věci jí blízké a na první pohled o ní vypovídaly, že má křehkou uměleckou duši.

Druhý a dalo by se říct opačný extrém je můj táta. Jeho věci jsem nikdy neviděla se povalovat nebo někde ležet (málokdy jsem je vůbec viděla). Měl jen malou skříňku s dvěma dvířky, kde měl všechno pečlivě srovnané a uklizené. Jednou za čas se posadil a pomalu vše vyndával, ukazoval nám (mě a sestrám) své skicy, fotky z dětství, vandrů a koňských táborů, svá kreslící pera a jiné předměty.

Když jsem byla malá připadal mi jeho přístup někdy až pedantský, když po nás chtěl, abychom si uklidily pokoj, bylo to marné...

Časem, jak jsem dospívala, jsem začala chápat jeho postoj jako minimalismus, ale v posledních letech ho začínám daleko víc chápat a přijímat za svůj. Vždy se mi vybaví japonský styl bydlení, ve všem je pořádek, nikde zbytečně nepřekáží nábytek, vše je schované, návštěva může v klidu popíjet čaj a soustředit se na rozhovor.

I když je takové bydlení mým snem, tak nedokážu některé předměty oželet a už vůbec ne vyhodit (I když je to třeba myšlenka vkusu a nevylučuji, že se změní a přijde generální výměna všeho.). Jde o předměty, které jsou mi blízké a mají svůj příběh. Na první pohled - možná i na druhý - jde o harampádí, věci, které už třeba nenajdou své použití nebo nefunkční, rozbité předměty.

To vše jsou mí společníci, jsou němí, ale zároveň promlouvají, mají svůj příběh a já se nedokážu obejít ani bez jednoho z nich!