aneb

Naše ulice  pod vaše střevíce

Dneska se všechno přejmenovává. Skoro všechno. Kdeco.

I rozhodl se jeden z našich sousedů, pan Cimprlich, že by bylo záhodno konečně přejmenovat i naši ulici.

Nějak ...  nadčasově.

Aby byl název poplatný všem dobám. Všem režimům.

Ne jako třeba...

Jako třeba...

No, zkrátka, aby se nestalo, že jednou začnou historici kafrat, že to jméno potentáta XY musí ale fofrem pryč, neboť to byl podvodník velkého formátu!

I otevřel náš soused Cimprlich v noci okno a vdechl do svých plic svěží vzduch spící Prahy.

A pak, osvěžen a inspirován, zasedl, a vyrobil novou tabulku, kteroužto ještě zatepla, pod rouškou ubývající temnoty, připevnil na nároží domu.

Když jsem se svěřila kamarádkám na facebooku, že máme heč heč už taky přejmenovanou ulici, položila mi jedna záludný  dotaz, kde prý venčím našeho psa (krysaříka!!!), a ať už nevenčím v Lipové.

Opáčila jsem, že to bych si tedy vyprosila; v Lipové rozhodně nevenčím, náš pes nikdy nekadí v Lipové (ta mu asi nevoní), náš pes kaká každé ráno v Jasmínové, a to buď před prodejnou luxusních nápojů, a nebo před luxusním kosmetickým ústavem.  Takže já každé ráno klečím před jedním ze vchodů do těchto míst, případně mezi luxusními vozy zn. Porsche či bílý Bentley (jednou jsem se, při balancování v podřepu, o takový vůz opřela i čelem, považte!), a kartónovou lopatkou na jedno použití nabírám či pošupuji po dlažbě bobky či průjmoidní kaši, abych uvedené nahrnula do papírového pytlíku a vyhodila na určené místo. Většinou mi pes, mimochodem, škube vodítkem, tím, v němž třímám lopatku s již nahrnutou částí.  (Bývám zpocená a tak vzteklá, že bych kopala.)

Takže, po mně, tedy mém psovi, se naše ulice nejmenuje. To tedy ne!

Nicméně to není to hlavní, co jsem chtěla světu sdělit.

Chtěla jsem vám hlavně dát novou adresu.