Byl jednou jeden obyčejný kluk a ten se zamiloval do neobyčejně krásné dívky. Toužil jí být stále nablízku, jenže ona si ho ani nevšimla.

            „Jsi jen obyčejný kluk, nic neumíš, nic nemáš. Jak bych ti mohla dát své srdce?“ říkávala.

            Kluk byl z toho velmi smutný a pořád přemýšlel, jak by dal najevo svou oddanou lásku. Jednoho dne, když ho maminka poslala na trh pro chleba, tak šel kolem zlatnictví. Mistr šperkař zrovna dokončoval svůj mistrovský kus.

            „Už to mám!“ vykřiknul. „Vyučím se zlatníkem a udělám své lásce ten nejkrásnější šperk!“

            Mistr šperkař ho nejdřív nechtěl přijmou. Prý, že je moc mladý, určitě nešikovný a také další výmluvy přišly na svět, ale mladík se nedal. Když zlatník viděl jeho zarputilost, nakonec svolil. Náš hrdina se učil plné čtyři roky. Jenže ani po tolika letech nedosahovaly krásou jeho šperky na šperky mistrovi.

            „Moc nad vším přemýšlíš!, říkal mistr. „Šperk je jako láska, musí ti jít od srdce. Zkus v sobě najít ten cit. Ponoř se hluboko do sebe a uvidíš…“

            Máš mladík, který mezitím vyrostl v krásného muže, se zahleděl na ranní sluníčko a najednou se do jeho srdíčka začalo linout krásné teplo. To ráno si totiž vzpomněl na svou dávnou lásku. Ta ho udeřila tak silně, že se okamžitě zavřel ve své dílničce a tvořil. Tvořil a tvořil, ani nejedl a nepil a třetího dne spatřil světlo světa překrásný šperk.

            „Vidíš, teď už jsi i ty mistr. Konečně jsi pochopil. Z tvého šperku láska přímo sálá. Teď běž a pověs ho na krk tvé vyvolené.“ řekl mistr a spokojeně si oddychl.

            Tak náš kluk běžel za svou dávnou láskou a položil ji k nohám celý svět. Ona, když viděla, s jakou něhou a oddaností je šperk vyroben, okamžitě se do našeho hrdiny zamilovala.

            „Teď vidím, jaké opravdové city ke mně chováš a já se ti navždy odevzdávám.“   

            Žili spolu šťastně a jestli neumřeli, žijí šťastně dodnes.