(Filmový scenář.)
Osoby:
Komtesa Magdalenka
Kníže Vojtěch
Hraběnka, Macecha Magdalenky
Komtesa Ludmila
Hrabě Václav
Tajemný jeskyní muž
Chůva Emilka
Kníže František, otec Vojtěcha
Hrabě Jan, otec Ludmily
Hrabě Vít, otec Václava
Král
Strážce
Sluha krále
Sluha macechy
Stráže
Prostředí:
Královský zámek, šlechtické zámky, les a lesní jeskyně
Obraz . Trůnní sál na královském zámku. (Král sedí na trůně. Do dveří vstoupí sluha.)
Sluha: Vaše veličenstvo, Hrabě Vít a jeho syn už přijeli.
Král: Ať vstoupí.
(Sluha otevře dveře. Hrabě a jeho syn Václav vejdou dovnitř.)
Hrabě Vít a Václav společně:Vaše veličenstvo.
(Pokloní se.)
Král: Buďte vítání. Věc, o které chci s vámi hovořit je velmi vážná a týká se celé země. Jak víte, Bůh mi nedopřál syna ani dceru. Nemám tedy žádného dědice, kterému bych mohl odkázat království.
Václav: Vaše veličenstvo se naštěstí těší dobrému zdraví. Není snad nutné přemýšlet o konci.
Král: Zdráv sice jsem, ale sil mi každým dnem ubývá. Cítím, jak mě tíží břímě vlády. Nedokáži ho již déle nést. Brzy usedne na trůn nový mladý král. Dlouho jsem usilovně přemýšlel, který ze šlechticů je nejvíc hoden, abych mu odevzdal svou korunu a rozhodl jsem se učinit svým následníkem tebe, Václave.
(Václav i jeho otec se udiveně podívají na krále.)
Král: Já nežertuji. Myslím to zcela vážně.
Hrabě Vít: Můj králi, je to pro mě veliká čest, že máte k mému synovi takovou důvěru, ale...
Václav: Ale jste si jistý, že jsem schopný splnit úkol, kterým mě hodláte pověřit.
Král: Kdybych o tom nebyl přesvědčen, nesvěřoval bych vám ho. Tentokrát neber mé rozhodnutí jako příkaz, ale jako mé přání. Nemohu Tě nutit, ale byl bych velice rád, kdybys toto mé přáni splnil. Až se rozmyslíš, oznam mi to, prosím, neprodleně. Teď můžete jít.
(Hrabě Vít a Václav se pokloní a odejdou.)
Obraz 2. Nádvoří zámku Knížete Františka, otce Vojtěcha. (Těsně u brány stojí Magdaléna, přestrojená za služku. Na nádvoří vejde Václav, Ze zámecké brány vychází Vojtěch.)
Vojta: No, to je dost, že jsi tady! Čekám tě už od rána.
Václav: Dřív jsem to nestačil. Musím se s tebou poradit. Král si mě nedávno zavolal i s mým otcem a požádal mě, abych se po něm ujal vlády.
Vojta: Cože?
Václav: Je to tak. Chce mi odevzdat korunu.
Vojta: Ale to je skvělé!
Václav: Ty z toho máš radost?
Vojta: To víš, že mám a jakou!
Václav: Já myslel... Jestli ti to nebude spíš vadit.
Vojta: Co by mi na tom mělo vadit? Naopak, já jsem hrdý na to, že si král za svého nástupce vybral zrovna tebe.
Václav: Já jsem se tě původně přijel zeptat, co si o tom myslíš, Jestli mám králi vyhovět? On jasně řekl, že mi neporoučí, ale že by si to přál.
Vojta: Jestli to řekl takhle, tak bys to udělat měl. Pro každého šlechtice je přece největší poctou plnit přání svého krále, ne?
Václav: A opravdu by ti to nevadilo? Jsem si jistý, že kdybych králi oznámil, že vládnout nechci, jmenoval by svým následníkem tebe.
Vojta: V tom případě bys tu nabídku měl přijmout tím spíš. Budeš lepším králem, než bych byl já. Já mám na tak zodpovědnou funkci trochu moc prudkou povahu. Ty jsi rozvážnější, uvážlivější a řekl bych, že i moudřejší. Zemi se povede líp, když jí budeš vládnout ty. Já vážně nechci být králem. Nikdy jsem o tom netoužil. Mně bohatě stačí, když budu nejlepším přítelem budoucího krále.
Václav: Zase jsi mě přesvědčil. Nejlepší přátelé jsme už od dětství, a ani královský titul na tom nic nezmění. To ti slibuju.
(Vašek poplácá Vojtu po rameni.)
Vojta: Ty navíc na to vládnutí nebudeš sám. Budeš se přece co nevidět ženit, ne?
(Václav přikývne.)
Václav: Tak děkuju, příteli.
(Václav se otočí a Chce odejít. Vojta zadrží.)
Vojta: No počkej, snad bys nechtěl teď odjet. Musíme tu novinu neprodleně oznámit mému otci a chůvě. Musíš jim říct sám, že s tebe brzy bude král. Obávám se, že mě by neuvěřili. A Emilka by mi dala, kdyby se dozvěděla, že jsi tu v poledne byl a já tě odtud pustil bez oběda.
(Oba jdou směrem k bráně do zámku. Václav si všimne Magdalény.)
Václav: Vojto, ta služka, co stojí u brány, nezdá se ti, že nás pozorně sleduje a poslouchá?
Vojta: Služky jsou hold od nátury zvědavé. Ale co služky, všechny ženské jsou zvědavé. Jako bys to neznal.
Obraz 3. Zámek hraběte Tadeáše, otce Magdalény, komnata druhé manželky hraběte. (Macecha Magdalény se prochází po komnatě. Vejde Magdalenka v šatech služebné. Macecha se zastaví)
Macecha: Tak co jsi zjistila?
Magdalenka: Král skutečně chce jmenovat mladého hraběte Václava svým následníkem.
Macecha: A hrabě to přijal?
Magdalenka: Ze začátku váhal. Dnes v poledne navštívil svého nejlepšího přítele a po rozhovoru s ním se rozhodl, že královo přáni splní.
(Macecha si mne ruce.)
Macecha: Tak se mi to přece jen podaří. Stanu se královnou.
Magdalenka: Jak toho chceš dosáhnout?
Macecha: Jednoduše. Vezmu si Václava za muže.
Magdalenka: Co?!
Macecha: Čemu se tak divíš?! Zjistila jsi ještě něco?
Magalenka: To už je všechno. Můžu odejít?
Macecha: Ne! Ještě jsi neřekla všechno, co víš! Tak rychle, ven s tím. Nebo snad chceš, abych tě opět poslala bydlet do sklepa mezi tu havěť, co se tam zdržuje?
(Magdalenka zavrtí hlavou.)
Magdalenka: Myslím, že ani tentokrát nedosáhneš svého!
Macecha: A proč by ne?
Magdalenka: Jsi přece jenom o trochu starší než on.
Macecha: Toho se nemusíš obávat. Můj věk a můj vzhled mi moje plány nezkazí. Uvařím si nápoj, po kterém se mi vrátí mládí i krása.
Magdalenka: Řekla bych, že ani pak nezískáš jeho srdce.
Macecha: Tak teď jsem ještě zvědavější proč.
Magdalenka: Protože jeho srdce už patří jiné dívce. Má nevěstu a brzy si ji bude brát.
Macecha: Aha, sokyně... Takže bude třeba nejdřív se jí zbavit. Víš, kdo to je?
Magalenka: Nevím.
Macecha: Tak to zjistíš.
Magdalenka: A jak?
Macecha: Však ty už si nějak poradíš. A pamatuj si, když se ti to nepovede, trestu neujdeš. A s tím hledáním začneš hned zítra ráno.
(Macecha se zamyslí.)
Macecha: Vlastně proč čekat až do zítřejšího rána? Noc je přece spojencem zvědů. Vypravíš se na výzvědy hned!
(Magdalenka si povzdechne a opustí komnatu. Macecha spokojeně usedne před zrcadlo a zadívá se na sebe.)
Obraz 4. Nádvoří zámku hraběte víta, otce Václava. (Stráže, které hlídají zámeckou bránu, podřimují. K jednomu z nich se přiblíží Magdalenka oblečená v mužských šatech a zatáhne strážce za rukáv. Strážce se lekne a vykřikne.)
Strážce:
Co je?! Co se děje?! Nepřítel?! Poplach!
Magdalenka: Tiše! Nekřič! Nejsem žádný lapka. Nemusí každý vědět, že tady máš návštěvu.
Strážce: Nevzpomínám si, že bych tě zval. Dokonce si ani nevzpomínám, že bychom se znali.
Magdalenka: Neznáme se, to máš pravdu. Nebudu tě dlouho zdržovat při výkonu služby. Stačí, když mi odpovíš na pár otázek a hned si zase půjdu po svých.
Strážce: Nechápu, proč bych se s tebou vůbec měl vybavovat.
Magdalennka: Nutit tě k tomu nebudu. Ani nebude třeba. Rád mi řekneš, co budu chtít vědět.
Strážce: A proč bych to dělal?
Magdalenka: Ve svém vlastním zájmu. Kdyby se tvůj pán dozvěděl, že sis místo hlídání trochu zdříml, to by se mu asi moc nelíbilo, co myslíš? Možná by tě i vyhodil ze služby. Ale neměj strach. Já si to nechám pro sebe. Ale teď mi, prosím, pověz. Víš, koho si vybral syn tvého pána, za nevěstu?
Strážce: Nemám tušení.
Magdalenka: Nevadí. Ale kdo je jeho nejlepší přítel, to snad víš, ne?
Strážce: Kníže Vojtěch.
Magdalenka: Královský plukovník... Děkuji. A buď bez obav. Kromě toho, že se nikdo nedozví, že sis hodil šlofíka, ti slibuju, že udělám všechno proto, aby se ani hraběti Václavovi, ani jeho nastávající, ani panu plukovníkovi nic nestalo.
(Magdalenka odejde a strážce zase zavře oči.)
Obraz 5. Nádvoří královského zámku. (Hrabě Václav a kníže Vojta stojí před zámkem a čekají.)
Václav: Nevím, jestli jsem se rozhodl správně. Netroufám si to králi oznámit.
Vojta: Měj rozum, jednou ses rozhodl a umět se rozhodovat, a stát si za svým rozhodnutím, to je jedna ze základních vlastností, které by král měl mít.
Václav: Ty toho tolik víš. Hodíš se na krále líp než já.
Vojta: O tom jsme snad spolu už mluvili. Bez obav, ty to hravě zvládneš.
(Přijde Magdalenka, přestrojená za sloužícího. a dá jim znamení, aby šli za ní. Vede je do trůnního sálu.)
Magdalenka: Jeho veličenstvo vás očekává. Račte dál, pánové.
(Magdalenka otevře dveře a vstoupí společně s Vojtou a Václavem dovnitř, pak dveře zavře. V trůnním sále sedí král na trůně. Václav a Vojta se k trůnu přiblíží a složí králi poklonu. Magdalenka zůstane stát u dveří.)
Král: Vítám vás. Musím říct, že už dlouho jsem nikoho neočekával s takovou netrpělivostí jako tebe, Václave. Tak co, jak jsi se rozhodl?
Václav: Vaše veličenstvo, přiznám se, že jsem se poradil tady s Vojtou, než jsem se rozhodl. Proto jsem také chtěl, aby i on byl u toho, až vám oznámím, že splním, oč jste mě nedávno požádal. Tedy pokud jste si to nerozmyslel samozřejmě.
Král: Nerozmyslel a jsem z duše rád, že jsi se rozhodl tak, jak jsi se rozhodl.
Vojta: Tak my už nebudeme vaše veličenstvo okrádat o čas.
(Oba se pokloní a chtějí odejít. Král je však zadrží pohybem ruky.)
Král: Ještě okamžik, pánové. Jen tak mezi námi, hrabě. Doneslo se ke mně, že se brzy budeš ženit.
Václav: Je to pravda, králi.
Král: Odpusť mi mou zvědavost, ale smím vědět, která je ta šťastná vyvolená?
Václav: Samozřejmě. Je to komtesa Ludmila
Král: No... Vybral sis dobře. Dovol, abych ti upřímně blahopřál k takové volbě. A víš co? Já vám předám korunu i trůn v den vaší svatby. A teď už spěchejte domů. Je třeba se na obě tyto významné události pořádně připravit.
Obraz 6. Zámek hraběte Tadeáše, otce Magdalenky, komnata jeho druhé manželky. (Macecha vyhlíží z okna. Magdalenka vstoupí do komnaty.)
Macecha: No konečně! To ti to trvalo! Čekám už pár dní! Doufám, že alespoň přinášíš dobré správy.
Magdalenka: Pro získání skutečných informací, je někdy zapotřebí času.
Macecha: Doufám, že zdroje, které sis zvolila, jsou dostatečně věrohodné.
Magdalenka:
Ty nejvěrohodnější.
Macecha:
Tak mi rychle pověz, co jsi zjistila. Když uznám, že jsi svůj úkol dobře splnila, možná ti to zdržení projde bez trestu.
Magdalenka:
Že se hrabě Václav stane králem, to už je jisté. Má být korunován v den svojí svatby.
Macecha:
A to také bude. A jméno té nevěsty, která se ve skutečnosti jeho nevěstou nikdy nestane?
Magdalenka:
Komtesa Ludmila.
Macecha:
A něco bližšího o té jejich svatbě víš?
Magalenka:
Vím. Má se konat za pár dní na zámku Václavova otce.
Macecha:
Byla bych raději, kdyby se moje svatba konala tady. Ale na to budu myslet později. Teď je nejdůležitější zatočit se sokyní. Co nejdřív vymyslím plán a vše ti vysvětlím. Teď běž, chci být sama.
(Magdalenka chce nejdřív něco říct, ale nakonec si to rozmyslí a odejde.)
1. dějství, 7. scéna Kuchyň na zámku knížete, otce Vojty. (Je večer. U stolu, na kterém stojí zapálená svíčka, sedí Emilka a čte ve velké, tlusté knize. Přijde Vojta.)
Vojta:
Ty ještě nespíš?
Emilka
Vojto! Docela jsi mě polekal.
Vojta:
Promiň, to jsem nechtěl. Já jenom, že už je pozdě.
Emilka:
No vidíš. Úplně jsem zapomněla na čas, tak jsem se začetla.
(Vojta si sedne vedle chůvy ke stolu.)
Vojta:
Co to čteš?
Emilka:
Našla jsem na půdě tu starou knihu, tak jsem v ní začala hledat. Zjistila jsem, kdo by mohl vytáhnout meč z balvanu, který prý je v lesní jeskyni.
Vojta:
Ty myslíš ten meč, co má být kouzelný a ten, kdo ho drží v ruce nad každým zvítězí?
Emilka:
Ano, přesně ten.
Vojta:
Tak mě nenapínej a povídej.
Emilka:
Příliš tě nepotěším. Ty asi tím šťastným nebudeš. Podle toho, co je tady v knize napsáno, se může toho meče zmocnit pouze takový voják, který dlouhá léta bojoval se zlem, a přitom neprolil ani jedinou kapku krve svých nepřátel.
Vojta:
Cože?! Voják, který dlouhá léta bojoval, a neprolil ani kapku krve svých nepřátel?! Co je to za nesmysl! To přece nejde! Když někdo bojuje, tak sem tam musí nepřátelskou krev prolévat!
Emilka:
Tak si to přečti sám.
Vojta:
Ne, já ti věřím. Jenom tomu nerozumím. Dá se vůbec ta podmínka splnit?
Emilka:
Já myslím, že určitě. Jinak by nejspíš neexistovala. A kromě toho k tomu, aby se člověk do té jeskyně vůbec dostal, musí znát kouzelné zaříkávadlo, pomocí kterého odvalí skálu, která vhod do jeskyně chrání. Ale nikde není psáno, že se ten meč nikdy nedostane do tvých rukou. Ten, komu se podaří meč vytáhnout, jej totiž může dát, komu bude chtít a s ním i sílu, která je v něm ukrytá...
1. dějství, 8. scéna Zámek otce Magdalenky, pokoj Magdalenky. (Magdalenka, oblečená do žebráckých hadrů, stojí před zrcadlem. Do pokoje vstoupí macecha.)
Macecha:
Jsi připravená?
Magdalenka:
Ano.
Macecha:
Víš, co máš udělat?
Magdalenka:
Vím.
Macecha:
A pospěš si. Až přijedete, pomůžeš mi ještě připravit jed.
Magdalenka:
Jed!
Macecha:
Ano jed. Čemu se divíš?
Magdalenka:
Myslela jsem, že...
Macecha:
Že ji jenom uvězním a po svatbě ji propustím.
(Magdalenka přikývne.)
Macecha:
Kdepak, kdepak, nepřátel je třeba zbavit se jednou pro vždy.
Magdalenka:
A copak komtesa Ludmila udělala, že se stala tvým nepřítelem?! Jenom to, že miluje chlapa, na kterého si brousíš zuby!
Macecha:
Nebuď drzá! Zdá se, že si příliš dovoluješ! Dej si pozor, aby z toho jedu, který připravím pro Johanu neukápla nějaká ta kapka taky na tebe! A Odmítneš-li se mnou spolupracovat, pak tě ujišťuji, že se ti to stane.
Magdalenka:
Jak jsi přišla na to, že bych mohla být proti tobě.
Macecha:
Přetvářka ti jde opravdu výborně. Ale já ti vidím až do žaludku. A radím ti, dělej, co po tobě chci. Jenom tak si zachráníš život. Možná...
(Macecha se zasměje a odejde.)
Konec 1. dějství
2. dějství 1. scéna Les a v něm jeskyně. (K jeskyni přibíhá Přestrojená Magdalenka. Zaklepe na skálu, která uzavírá vchod do jeskyně.)
Magdalenka:
Prosím tě, jeskyně. Prosím tebe, skálo.
Otevřít své dveře opět přišel čas.
Ať zví jeskyní muž, co zlého se stalo.
Ať slyší o pomoc volající hlas!
(Ozývá se hukot a rachot. Obrovská skála se sama odsune a objeví se vchod do jeskyně. Magdalenka beze strachu vejde dovnitř. Uprostřed jeskyně hoří oheň. V ohromném balvanu stojícím v koutě je zabodnutý meč. Vedle balvanu stojí se svěšenou hlavou jeskyní muž v šedém plášti s kápí, která zakrývá jeho obličej. Když Magalenka vstoupí, jeskyní muž pozvedne hlavu, ale kápi nesundá.)
Jeskyní muž:
Vítám tě, Magdalenko.
Magdalenka:
Buď zdráv. Jistě víš, proč jsem přišla.
Jeskyní muž:
Vím, vím. Chceš, abych ti poradil, jak uchránit dva nevinné lidi od neštěstí.
(Magdalenka přikývne.)
Jeskyní muž:
Ty však mou radu nepotřebuješ. Tvoje srdce ti samo nejlépe poradí co dělat, na něj se spolehni.
Magdalenka:
Proč mi nechceš pomoct? Umíš přece čarovat, tak proč toho nevyužiješ? Proč jen nečinně přihlížíš, jak má macecha ničí životy druhých?!
Jeskyní muž:
Protože proti takové zlobě, jakou má v sobě tvá macecha, žádná kouzla nic nezmůžou. Proti té se dá bojovat jenom čistým, odvážným srdcem a rozumem. Zatím si musíš poradit sama.
(Magdalenka svěsí hlavu. Jeskyní muž k ní přistoupí a pohladí ji po vlasech.)
Jeskyní muž:
Já vím, že to nebude snadné, ale ty to dokážeš. A já ti slibuju, že zasáhnu, až bude nejhůř.
2. dějství, 2. scéna. Rozcestí u lesa. (V křoví čeká přestrojená Magdalenka a pár můžů přestrojených za loupežníky. Ozve se dusot koní.)
Magdalenka:
Už se blíží. Za chvíli tudy budou projíždět. Připravte se. Dám vám znamení.
(Na cestě se objeví hrabě Václav. Následuje ho komtesa Ludmila. Za ní jde kníže Vojtěch.) Ludmila:
Děkuji, že jsme na chvíli zastavili. Potřebuju se trochu projít, nohy už mi skoro úplně zdřevěněly. A noc je tak tichá a krásná.
Vojta:
Ale stejně bychom se tady neměli dlouho zdržovat, čím dřív budeme z lesa venku, tím líp. Ludmila:
Však vy dva byste mě ochránili, kdyby mi hrozilo nebezpečí.
(Přiblíží se křoví.)
Magdalenka:
Teď!
(Muži se vyřítí a vytasí zbraně.)
Ludmila:
Co to má znamenat!
Lukáš:
Nejspíš nějací potulní lapkové. Ale s těmi si hravě poradíme, jen se neboj. A vy se styďte, pánové. Dámu jste nesmírně polekali.
Vojta:
Co se děje?!
Lukáš:
Nic takového. Jenom nepatrné zdržení.
Vojta:
A podívejme, nečekané překvapení! Co se dá dělat, budeme muset pánům vysvětlit, že nám stojí v cestě.
(Vojta vytasí meč a pustí se do boje. Magdalenka sváže Ludmile ruce, pak ten provaz popadne a začne utíkat k lesu. Ludmila volá o pomoc. Magdalenka se otočí a dá jí znamení, ať je zticha a jde před ní. Sotva obě dívky zmizí v lese, přestrojené stráže se rozprchnou.)
Vojta:
Tak a hotovo.
Václav:
Ludmila je pryč!
Vojta:
Cože?! Že by to přepadení byla jenom léčka, která měla odpoutat naši pozornost?
Václav:
Vypadá to tak. Ale já to tak nenechám. Nedovolím, aby mě někdo připravil o nevěstu, ať už by to byl kdokoliv.
Vojta:
Buď bez obav. Ještě nemohou být daleko. Najdeme ji. Každý z nás prohledá jednu polovinu lesa, pak se uvidí.
Oba se rozběhnou k lesu.
2. dějství, 3.scéna. Les. Lesem běží Magdalenka s Ludmilou. Vojta je uvidí, dožene a zakřičí.)
Vojta:
Stát!
(Dívky se leknou a zastaví se.)
Vojta:
Jsi v pořádku, Ludmilo?
(Ludmila přikývne. Magdalenka se snaží mluvit hlubokým hlasem.)
Magdalenka:
Pane plukovníku, buďte tak laskav a nechte nás pokračovat v cestě.
Vojta:
Odkud víš, že jsem plukovník?
Magdalenka:
Po tom nepátrejte, prostě to vím. A nyní, prosím, odstupte, ať můžeme jít dál.
Vojta:
O totéž jsem chtěl právě požádat já tebe. Takže jistě chápeš, že ti nevyhovím.
Magdalenka:
Nevyhovíte?! Radím vám, abyste si to ještě rozmyslel.
Vojta:
Tady není o čem přemýšlet. Zkrátka odvedu komtesu k jejímu budoucímu manželovi a hotovo!
Magdalenka:
Takže vy neustoupíte?!
(Vojta zavrtí hlavou.)
Magdalenka:
A když i já odmítnu ustoupit...?
Vojta:
Pak nezbývá, než nechat hovořit zbraně. A ten, kdo vyhraje, si odveze tuto dámu.
(Vojta ukáže na Ludmilu).
Magdalenka:
Souhlasím.
(Oba se postaví naproti sobě.)
Vojta:
Tak tas!
Magdalenka:
Až po vás.
(Oba vytasí zbraně. Chvílí trvá souboj, ve kterém si Vojta vede lépe. Nakonec Magdalenka zakopne a upadne. Spadne jí z hlavy klobouk.)
Vojta:
Vždyť ty vůbec nejsi chlap?!
Ludmila:
Cože?
Magdalenka:
Jak vidíte, nejsem. A mohl byste mi pomoct na nohy? Nějak těžko se mi vstává.
(Vojta ji vezme za obě ruce a zvedne.)
Magdalenka:
Snad bychom se mohli dohodnout.
Vojta:
A jak by sis tu dohodu představovala?
Magdalenka:
Takhle!
(Vezme opět do ruky provaz, popožene Ludmilu a uteče i s ní.)
Vojta:
No počkej, tohle si vypiješ!
(Jeho poslední slova zaslechne Václav, který přiběhne.)
Václav:
Polovinu lesa jsem prohledal, ale Ludmilu jsem nenašel.
Vojta:
Já jo, ale ta ženská mi s ní nakonec frnkla přímo před nosem!
Václav:
Jaká ženská? Co se vlastně stalo?
Vojta:
Pojď, já ti to vysvětlím.
Oba odejdou hlouběji do lesa.)
2. dějství 4.scéna Nádvoří zámku otce Magdalény. (Na nádvoří vejdou Magdaléna s Ludmilou. Magdaléna rozváže Ludmile ruce.)
Magdalenka:
Jsme na místě. Odpusť, že ti tykám.
Ludmila:
Že mi tykáš, to mě neuráží! Ale to, že jsi mě unesla a přivedla sem proti mé vůli, ano! Co to má znamenat?! Co si to ke mně dovoluješ?!
(Z dálky se ozve hlas macechy.)
Macecha:
Ale, ale, copak to slyším?
Magdalenka:
Ludmilo, teď ti nic vysvětlovat nemohu. Počkej. Všechno se dozvíš později.
(Macecha přijde k nim.)
Macecha:
Tak jste konečně tady. Klaním se, vážená komteso. Uznávám. Jste opravdu hezká, nedivím se, že jste hraběti Václavovi popletla hlavu. Jsem moc ráda, že vás konečně poznávám osobně.
Ludmila:
Abych byla upřímná, byla bych raději, kdybych se s vámi vůbec nesetkala. Neznám vás a nelíbíte se mi. Myslím, že se mnou nemáte zrovna dobré úmysly.
Macecha:
Slečna je nejenom krásná, ale i chytrá. To se jen tak nevidí. Těšíš se na svatbu, slečinko?
(Ludmila přikývne.)
Ludmila:
Nechtěla byste mi už konečně říct, proč jsem vlastně tady?
Macecha:
Jen buď hezky trpělivá a užívej si toho, že se ti dobře dýchá.
Ludmila:
Co tím chcete říct?
Macecha:
To, že už se ti dlouho tak dobře dýchat nebude.
(Macecha se usměje a pokračuje.)
Macecha:
Těšíš se, až se zítra vdáš a staneš se královnou, viď? Jenže to se nestane, má drahá. Václava si totiž vezmu já. A ty zítra touhle dobou budeš už mrtvá.
Ludmila:
Cože?!
Macecha:
Chápu, že je to pro tebe šok a že se ti taková perspektiva vůbec nelíbí. Ale bohužel ti nezbývá, než se s tím smířit. A dost řečí! Je načase odvést hosta do věže, aby se tam mohl prospat, než se bude muset rozloučit se životem.
(Macecha vezme do ruky pochodeň a odchází směrem k zámecké věži. Magdalenka Pošeptá Ludmile).
Magdalenka:
Teď se o nic nepokoušej a dělej, co ti poručí. Ve správnou chvíli ti pomůžu.
(Všechny tři ženy začnou stoupat po schodech vedoucích na věž.)
2. dějství, 5.scéna Zámecká věž. (Do malého, temného pokojíku ve věži vstoupí nejdřív macecha, za ní i Ludmila a Magdalenka. Macecha zatkne pochodeň do zdi. Macecha se obrátí k Ludmile.)
Macecha:
Tak co, jak se ti tady líbí? Příliš pohodlné to tady není, viď? A taky je tady trošku chladno. Dosud si zřejmě byla zvyklá na jiné podmínky. Ale útěchou ti budiž, že tady nepobudeš dlouho. Tak se dobře, naposledy vyspi.
(Macecha vezme do ruky pochodeň a odchází směrem ke dveřím.)
Ludmila:
I kdyby se vám podařilo sprovodit mě ze světa, stejně vás Václav nebude milovat a nikdy si vás nevezme!
(Macecha se otočí.)
Macecha:
Jen buď klidná, mám všechno dobře promyšlené...
Ludmila:
I kdybyste na něj nastražila nějakou léčku nebo past, on ji včas odhalí a mě zachrání! Protože mě má rád!
Macecha:
Jen pár hodin života jí zbývá, a přesto jí nechybí odvaha. Naděje zřejmě opravdu umírá poslední, jak se zdá...
(Zasměje se a odejde.)
Ludmila se vrhne na postel a rozpláče se. Magdalenka si sedne vedle ní na postel.)
Magdalenka:
No tak, neplač. Nezoufej. Však zítra nezemřeš. Dopadne to přesně tak, jak jsi řekla. Václav se všechno dozví a přijede si pro tebe.
(Pohladí Ludmilu po vlasech. Ludmila škubne hlavou.)
Ludmila:
Nech mě!
Magdalenka:
Vidím, že mi stále ještě nedůvěřuješ. A já bych tak ráda byla tvou přítelkyní. Neboj se, moje macecha tě nezahubí. Nedovolím jí to. Stačí, že zahubila mého otce.
(Při posledních slovech ji vyhrknou slzy. Ludmila přestane plakat. Otočí hlavu a posadí se na posteli.)
Ludmila:
Tvého otce?!
(Magdalenka přikývne.)
Ludmila:
Ale ten přece zahynul na lovu.
(Magdalenka si utře slzy.)
Magdalenka:
Ano, tak se povídá. Ale mě stejně pořád něco říká, že ho má na svědomí ona.
Ludmila:
Je mi to moc líto. Jak se vlastně jmenuješ?
Magdalenka:
Magdaléna.
(Dveře zavrzají a ukáže se v nich sluha macechy.)
Sluha macechy:
Magdaléno, co tady ještě vysedáváš?! Pojď honem, pospěš si! Hraběnka tě volá!
Magdalenka:
Co zase chce?!
Sluha macechy:
Nevím, jen poroučí, abys přišla a víš, jak naše paní nerada čeká.
(Magdalenka vstane.)
Magdalenka:
Tak běž napřed. Jdu za tebou.
(Sluha odejde. Jakmile utichnou kroky na schodech, Magdalenka se obrátí k Ludmile.)
Magdalenka:
Musím jít. Ty se ničím netrap a snaž se usnout. A jestli alespoň trochu můžeš, tak mi věř.
(Magdalenka odejde ke dveřím a vezme za kliku.)
Ludmila:
Magdaléno, já už ti věřím.
(Magdalenka se otočí, usměje. Teprve pak za sebou zavře dveře.)
2. dějství, 6. scéna Sklep na zámku otce Magdalény. (Uprostřed Stojí obrovská díže s horkou vodou, vedle ní malý stůl, na kterém leží svazek bylin. Macecha stojí u díže a napjatě čeká. Magdalenka vstoupí po několika schůdcích dovnitř.)
Macecha:
No, že jdeš! Kde ses tak dlouho loudala?! Tak dělej, dej se do práce.
Magdalenka:
Moment. Do jaké práce?! O čem to mluvíš?!
Macecha:
Myslíš snad, že se ta jedovatá lázeň připraví sama?
Magdalenka:
Tak počkat! Dohodly jsme se pouze na tom, že ti sem Ludmilu přivedu. To jsem udělala a tím můj úkol končí. O přípravě jedovaté lázně nebyla řeč!
Macecha:
Možná jsem ti to zapomněla říct. Tak ti to říkám teď. Ale myslela jsem, že ti dojde, že tu lázeň budeš připravovat ty.
Magdalenka:
Já?!
Macecha:
Snad sis nemyslela, že si budu sama špinit ruce a riskovat. A pospěš si s tím, pospěš. Ať voda nevystydne! A až budeš s prací hotová, nezapomeň si pořádně umýt ruce, aby ses nám taky neotrávila. Ha, Ha, Ha!
(Macecha předstírá,že opouští sklep. Ve skutečnosti se však jen schová pod schody. Magdalenka dupne nohou.)
Magdalenka:
Baba zatracená!Nejradši by se zbavila nás obou! Ale co teď...
(Rozhlédne se kolem a všimne si kusu hadru, který leží na zemi.)
Magdalenka:
Lepší mít na rukou špínu, než jed.
(Vezme hadr a přes něj uchopí svazek jedovatých bylin a vyběhne s nimi ven ze sklepa. Macecha vyjde z úkrytu. Rozesměje se.)
Macecha:
Holka jedna hloupá! Myslí si, že má vyhráno, že mě převezla. Jenže to se plete. Já počítám se vším a na všechno jsem připravená.
(Vytáhne z jedné kapsy rukavice, oblékne si je. Pak jednou rukou sáhne do druhé kapsy a vytáhne z ní další svazek bylin.)
2.dějství, 7. scéna Les. (V lese pod stromem sedí Václav a Vojtěch.)
Václav:
Kam ji tak mohla odvést?
Vojta:
To kdybych věděl. Jestli se jí něco stane, tak mě to do smrti bude mrzet. No ale přece tady nebudeme jen tak sedět a naříkat! Copak jsme baby? Radši přemýšlejme o tom, jak ji zachránit.
Václav:
A hlavně odkud.
(Vojta Přikývne.)
Vojta:
Máš pravdu. Nejdřív musíme zjistit, kde vlastně je. Já navrhuju udělat to takhle. Ty jeď ke svému a k jejímu otci. Oznam jim co se stalo a přiveď je na pomoc. Já zatím objedu všechny chalupy okolo lesa. Musely okolo nich procházet, tak si možná někdo něčeho všiml.
Václav:
Teď večer?
Vojta:
No vždyť ještě není tak pozdě. A zkusit se musí všechno.
(Oba vstanou. Václav odběhne. Vojta se chce taky rozběhnout, ale zastaví ho Magdalénin hlas.)
Magdalénka:
Pane plukovníku, stůjte! To jsem ráda, že jste ještě tady.
Vojta:
A heleme se, kdopak nám to přišel! Ty mi jdeš zrovna do rány! Hned teď mi koukej říct, kde je Ludmila!
Magdalenka:
Proto jsem tady
Vojta:
Cože? Ty nejsi proti?
(Magdalenka zavrtí hlavou.)
Vojta:
Kdo vlastně jsi?
Magdalenka:
Komtesa Magdaléna. Nevěstu vašeho přítele jsem unesla na rozkaz své macechy, která se jí chce zbavit. Chce ji zabít a pak se provdat za hraběte Václava, a dostat se tak na trůn. Ale já se jí v tom chystám zabránit zrovna jako vy, tomu věřte.
Vojta:
Z toho, co mi tu vykládáš, jde člověku až hlava kolem.
Magdalenka:
A navíc se domnívám, že by mohla mít prsty i ve smrti mého otce.
Vojta:
Tvého otce? Ale tvůj otec přece zahynul už před lety na lovu. Mně o tom vyprávěl můj otec.
Magdalenka:
Říká se to, ale mám stejně celou dobu podezření, že mu macecha nějak pomohla do hrobu. Ludmilu se jí ale zahubit nepodaří.
Vojta:
Jak to víš tak jistě?
Magdalenka:
Vím.
Petr:
Víš, co mi vrtá hlavou? Jak to chce ta tvoje macecha zařídit, aby si ji Vašek vzal. To pro něj snad chystá nějaký nápoj lásky nebo co?
Magdalenka:
I tohle tajemství ti ráda prozradím. Moje macecha je čarodějnice, což už jsi jistě pochopil... Je! Odpusťte, pane plukovníku, já vám tykala...
Vojta:
Tak u toho klidně zůstaň. Radši pokračuj, ať nezapomeneš, co chceš říct.
Magdalenka:
Bez obav. Tak tedy, moje macecha je čarodějnice a jakmile by Ludmila zahynula, moje macecha by získala její podobu.
Vojta:
Získala její podobu? Jak to?
Magdalenka:
Tak, tak hluboce kouzlům své macechy zase nerozumím. Ale na tom vlastně ani nezáleží. Nejdůležitější je, že vím, jak Ludmilu zachránit a chci tomu pomoci, proto jsem tady.
Vojta:
Hned teď jedu a osvobodím ji. Ukážeš mi cestu?
Magdalenka:
Počkej! Zapomněl jsi, že moje macecha umí čarovat?
Vojta:
No a co? To se mám těch jejich kouzel bát?
Magdalenka:
To neříkám. Ale proti zlým kouzlům můžeš použít dobrá kouzla. Já o jednom takovém kouzlu vím. Taky vím, kde ho hledat a taky tě na to místo dovedu. Přišla jsem proto, abych tě odvedla k lesní jeskyni, kde je ukrytý kouzelný meč, se kterým můžeš přemoci každého nepřítele.
Vojta:
To myslíš vážně?
(Magdalenka přikývne.)
Vojta:
Ty opravdu víš, kde ten meč je?
Magdalenka:
Jak jsem řekla, vím to.
Vojta:
A proč ho chceš ukázat zrovna mě?
Magdalenka:
Protože jsi čestný člověk, který by nepozvedl svůj meč proti nevinnému. A navíc teď jeho pomoc potřebuješ.
Vojta:
Tak neztrácejme čas. pojďme Hned.
(Madalenka se usměje a oba vykročí.)
2. dějství 8. scéna Les a lesní jeskyně. (Vojta s Magdalenkou stojí před lesní jeskyní.)
Magdalenka:
Tady to je. Jsme na místě.
Vojta:
Ale jak se dostat dovnitř...
(Magdalenka mávne rukou.)
Magdalenka:
S tím si nedělej starosti. Znám zaříkávadlo, které stačí říct a vchod do jeskyně se hned otevře. Prozradím ti ho.
(Magdaléna přijde blíž k Vojtovi a pošeptá mu zaříkávadlo.)
Mgdalenka:
Teď to zopakuj nahlas a uvidíš, co se bude dít.
Vojta:
Prosím tě, jeskyně. Prosím tebe, skálo.
Otevřít své dveře opět přišel čas.
Ať zví jeskyní muž, co zlého se stalo,
ať slyší o pomoc volající hlas.
(Vchod do jeskyně se otevře a Vojta sMagdalenkou vstoupí dovnitř. Uprostřed jeskyně sedí na Balvanu jeskyní muž se skloněnou hlavou.)
Magdalenka:
Jeskynní muži!
(Jeskynní muž zvedne hlavu a vstane.)
Jeskynní muž:
Vítám vás! Tak jste konečně přišli. Kdybyste věděli, co jsem se načekal na tuto chvíli. Buď zdráv, Vojtěchu.
Vojta:
Vy mě znáte?
Jeskynní muž:
Znám. A dobře znám i tvého otce, mého přítele.
Vojta:
Vy jste se přátelil s mým otcem?
(Jeskynní muž přikývne.)
Nezmiňoval se o vás.
Jeskynní muž:
Ale zmiňoval. Jen jste ty ani on nevěděli, že jde o mě.
Magdalenka:
Odpusť, jeskynní muži, ale my spěcháme. Jistě víš, proč jsme přišli?
Jeskynní muž:
Vím, vím. Přišli jste si pro kouzelný meč.
Vojta:
Dovolíš, abych ho vytáhl?
Jeskynní muž:
A víš o něm, co je třeba?
Vojta:
Myslím, že vím.
Jeskynní muž:
Zkus to tedy. Ale nevím, nevím, jestli se ti to podaří.
Vojta:
Proč by nemělo?
(Vojta přistoupí k balvanu, uchopí rukojeť meče a pokusí se jim několikrát pohnout. Ani jednou se mu to však nepodaří.)
Magdalenka:
Jak to, že se to nevede?! Myslela jsem, že s tím budeš hotový raz dva.
Vojta:
Zřejmě to není tak snadné, jak jsme se domnívali.
Magdalenka:
Ale přece to není ani nemožné! Nějak to musí jít. Jen se tomu musí přijít na kloub.
Vojta:
Tak si to pojď zkusit sama, když jseš tak chytrá.
Bohunka:
Tak jo! Proč ne?
(Magdalenka přistoupí k balvanu, vezme meč za rukojeť a ihned ho bez námahy vytáhne.)
Vojta:
No tohle!
Magdalenka:
To snad není možné! To se mi snad zdá!
Jeskynní muž:
Kdepak nezdá, děvenko. Skutečně jsi to dokázala.
Magdalenka:
Ale jak to? Vždyť já nejsem žádný voják ani rytíř a nikdy jsem nebojovala.
Jeskynní muž:
Právě, že bojovala, má drahá. Statečně a čestně jsi bojovala proti zlu, ale přitom jsi, na rozdíl od všech rytířů a vojáků, neprolila ani kapku lidské krve. Tím jsi splnila podmínku, kterou musí splnit ten, kdo by chtěl kouzelný meč získat.
Magdalenka:
A mohu tedy ten meč dát komukoliv?
Jeskyní muž:
Jestli ti můžu radit, dej ho tomu, o kom si myslíš, že ho bude užívat k dobrému.
(Magdalenka podává meč Vojtovi.)
Jeskyní muž:
Byl jsem si skoro jist, že se správně rozhodneš.,No tak, Vojto, ber!
Vojta:
Můžu?
Jeskyní muž přikývne. (Vojta příjme meč od Magdalenky.)
Jeskyní muž:
A teď vzhůru na tu babici!
Vojta:
Ale nejdřív bychom snad měli ovšem říct otcům.
Jeskyní muž:
Jen se nezdržujte a jeďte. Pány hrabata a knížete přenechte na starost mně. Tenhle meč nikdo a nic nepřemůže. Takže teď už ničí pomoc nepotřebuješ. Ale ta babizna se nezastaví před ničím. Ludmila potřebuje vaši pomoc a to rychle. Musíte si pospíšit nebo vám nakonec kouzelný meč nebude k ničemu.
Magdalenka:
Jeskyní muž má pravdu, Vojto. Nesmíme už ztratit ani okamžik.
(Vojta a Magdalenka vyjdou z jeskyně. Jeskyní muž se za nimi dívá.)
Jeskyní muž:
Však se brzy uvidíme.
(Kolem lesní jeskyně procházejí Otcové, Václava, Ludmily a Vojty, a mladý hrabě Václav. Jeskyní muž se před nimi objeví.)
Jeskyní muž:
Buďte zdrávi, pánové.
Hrabě, otec Ludmily:
Tedy nerad to přiznávám, ale teď jsem se trochu lekl.
Hrabě, otec Václava:
Já také
Kníže, otec Vojtěcha:
I mně srdce prudčeji zabušilo.
Václav:
Taky jsem nečekal, že tady v tuhle dobu na někoho narazíme.
Kníže, otec Vojtěcha:
Zdá se mi, jako bych ten hlas odněkud znal.
(Podívá se na jeskynního muže.)
Kníže, otec Vojtěcha:
Kdo jsi a čeho si žádáš?
Jeskynní muž:
Na tu první otázku ti zatím odpovědět nemohu. Ale věz, že nejsem vaším nepřítelem. Čekám tady, abych vám zdělil, že kouzelný meč, který se ještě před chvílí nacházel v této jeskyni, je už nyní v rukou tvého syna Vojtěcha. Dále vám prozradím, kde je komtesa Ludmilka.
(Všichni čtyři šlechtici ustrnou.)
Václav:
Ty opravdu víš, kde je moje nevěsta?
(Jeskyní muž přikývne.)
Hrabě, otec Ludmily:
Tak mluv, nenapínej nás! Prosím tě.
Jeskyní muž:
Macecha komtesy Magdalény ji poručila unést a chce ji připravit o život.
Václav:
Musíme jí na pomoc!
Hrabě, otec václava:
Nesmíme ztratit ani okamžik! Jeďme!
Jeskyní muž:
Nebojte se, přátelé. Je dost možné, že komtesa už je zachráněná.
Hrabě, otec Ludmily:
Jak to?
Jeskyní muž:
Kníže Vojta a komtesa Magdalenka se za ní vydali a kouzelný meč, který má teď už u sebe Vojta, má větší moc než všechna kouzla té čarodějnice.
Kníže, otec Vojtěcha:
Tak přece je to pravda, že hraběnka je čarodějnice. Moc rád bych se dozvěděl, jestli je pravda taky to, že zahubila svého manžela.
Jeskyní muž:
Buď si jist, že i toto tajemství bude brzy odhaleno, příteli.
Václav:
Tím spíš bychom si měli pospíšit! Přece v tom ty dva nenecháme samotný!
Všichni šlechtici jednohlasně:
To se ví, že nenecháme!
Jeskyní muž:
Řekl jsem vám všechno, co jsem chtěl říct. Tak se dál nezdržujte a jeďte. Však se brzy zase setkáme.
(Jeskyní muž se usměje a zmizí.)
Hrabě, otec Ludmily:
No tohle! Nevidět to na vlastní oči, ani bych tomu neuvěřil. Kam se ten divný člověk mohl ztratit...
Kníže, otec Vojtěcha:
Já bych řek, že to ani člověk nebyl. Copak obyčejný smrtelník dokáže takhle znenadání zmizet?
Hrabě, otec Václava:
Co když je ten divný potentát s tou čarodějnicí ve spolku a nastražili na ty tři past!
Václav:
To se mi nezdá. Vždyť mluvil tak dobrácky. A pak, kdyby měl něco zlýho za lubem, proč by nám říkal o tom, že Vojta získal ten kouzelný meč.
Kníže, otec Vojtěcha:
To je pravda. Ale dost těch řečí. Vydejme se konečně na hrad té čarodějnice. Jinde než tam se pravdu nedozvíme.
Všichni vykročí na cestu.)
2. dějství, 9. scéna Zámek otce Magdalenky, zámecká věž, sklep. (Ve věži sedí na skromné posteli Ludmia a pláče. Najednou se otevře okno, kterým vleze dovnitř Magdaléna. Ludmila se lekne, vstane z postele a odběhne do kouta. Magdalenka zůstane stát před otevřeným oknem.)
Magdalenka:
Vylez. Neboj se, to jsem já.
(Ludmila vyjde z kouta. Magdalenka se zadívá na její uplakané oči.)
Magdalenka:
Ale co je tohle to zase! Tak ty jsi přece plakala, i když jsem ti řekla, že nemusíš... Ne, neomlouvej se, já ti rozumím. Ale teď už se přestaň tvářit tak vyděšeně a utři si oči. Tvůj ženich tady může být každou chvíli a nevím, nevím, jestli by ses mu takhle uplakaná líbila.
(Ludmila si utře oči, které se najednou rozzáří.)
Ludmila:
Vašek je tady?
Magdalenka:
No ještě asi ne, ale brzy určitě dorazí. A my mu připravíme překvapení. Bude jistě spěchat, aby tě zachránil, a ty už zatím budeš osvobozená. Ale musíme si pospíšit, abychom to stihly.
Ludmila:
A jsi si jistá, že mě odtud dokážeš dostat sama?
Ludmila:
Kdo říká, že jsem na to sama? Můj pomocník čeká pod věží a drží lano, po kterém se spustíme dolů. A jistě už je netrpělivý. Tak si pospěš.
(Ludmila přiběhne k oknu.)
Magdalenka:
Lez první. Až budeš dole, dáte mi vědět a slezu taky.
(Ludmila se chytí provazu a zmizí Magdaléně z očí. V tom se ozvou kroky a do věže vstoupí Macecha se strážemi. Magdalenka se lekne a vykřikne.)
Macecha:
Vidím, že přicházím právě včas.
Magdalenka:
Kdepak, přicházíš pozdě. Komtesu Ludmilu už nezahubíš, i kdybys sebevíc chtěla.
Macecha:
Takže ona utekla!
Magdalenka:
Přesně tak.
Macecha:
No, podařilo se ti dosáhnout svého. Zachránila jsi ji. Ale zaplatíš za to životem! Shoďte to lano dolů!
Madalenka:
Ne!
Macecha:
Ale ano, ano.
(Stráže splní její rozkaz.)
Macecha:
chopte se jí!
(Stráže popadnou Magdalenku a vyvádějí ji ven.)
Macecha:
Jsem moc zvědavá, kdo teď zachrání tebe.
Magdalenka:
Jen se neboj. On se někdo najde.
(Stráže vlečou Magdalénu do sklepa, Macecha jde před nimi. Dojdou do sklepa, kde je uprostřed díže s horkou vodou.)
Macecha:
Pusťte ji.
(Stráže Magdalenku pustí.)
Macecha:
Stráže zůstaňte. Kdyby se snad komtesa chtěla pokusit o útěk, zabraňte jí v tom. Právě teď, má drahá, se naplní tvůj osud. Komtesa Ludmila je sice zachráněná, ale ne na dlouho. Zbavím se jí ještě této noci, ale nejdřív se zbavím tebe! Pochopila jsem, že jsem udělala chybu, když jsem si tě vybrala za pomocnici. Měla jsem tě začarovat, tak jako jsem začarovala tvého otce, toho dobrosrdečného slabocha.
Magdalenka:
Tak přece jsi to byla ty! Já to tušila! No počkej, za tohle budeš pykat, ty čarodějnice!
Macecha:
Chápu, že jsi rozrušená. Jen se vyvztekej. Ale ne moc dlouho, čas kvapí a nemáme ho mnoho. Nastal okamžik se vším skoncovat. Vlez do té díže!
Magdalenka:
Ne! Dobře vím, že je v ní odvar z jedovatých bylin.
Macecha:
Jsi chytrá, ale tentokrát už ti nepomůže ani tvoje chytrost, ani tvoje odvaha. Máš poslední možnost vlézt do smrtící lázně dobrovolně.
Magdalenka:
Neudělám to!
Macecha:
Jak myslíš. Stráže, vhoďte ji tam!
(Stráže Magdalenku popadnou a chtějí ji hodit do díže.)
Bohunka:
Ne! Nechte mě! Pusťte mě! Já nechci!
Macecha:
Klidně si křič, kolik chceš. Stejně ti to nebude nic platné. Nikdo tě neuslyší a nikdo ni nepřijde na pomoc.
(Když macecha ještě mluví, vklouzne dovnitř Vojta s kouzelným mečem v pochvě u pasu.)
Vojta:
Na to jste spoléhala, viďte?! Jenže jste se přepočítala, madam!
(Macecha vykřikne. Stráže se leknou, pustí Magdalénu a utečou.)
Macecha:
Kdo jsi a jak jsi se sem dostal?! Aha! Už vím! Ty budeš jistě ten nebojácný plukovník.
Vojta:
A nejlepší kamarád hraběte Václava, kterého jste chtěla připravit o nevěstu. Ale to se vám nepovede!
Macecha:
Tak ty si myslíš, že mně moje plány překazíš?
Vojta:
Tak na to vemte jed! Vždyť proto jsem tady. Pusťte nás oba odtud nebo uvidíte!
Macecha:
Uvidím?! Ha ha ha! A co uvidím?!
(Vojta vytáhne kouzelný meč.)
Vojta:
Tohle!
(Macecha opět vykřikne a odskočí dozadu.)
Macecha:
Kde jsi vzal ten meč!
Vojta:
Řek bych, že to vám může být jedno. Hlavní je, že ho mám.
Macecha:
Ukradls ho z lesní jeskyně! Vrať mi ho!
Vojta:
To bych nesměl mít všech pět pohromadě.
Macecha:
Vrať mi ho!
(Vojta zavrtí hlavou.)
Macecha:
Vrať mi ho a já nechám odejít tebe, Magdalénu i komtesu Ludmilu a dám vám všem navždy pokoj.
(V tom se ozve prudké zabušení na dveře. Vojta je otevře. Dovnitř vstoupí otec Václava, otec Ludmily, otec Vojtěcha, hrabě Václav, komtesa Ludmila a tajemný jeskynní muž.)
Jeskynní muž:
Tak jsme tady, panstvo. Ale koukám, že věc ještě není uzavřená.
(Jeskynní muž se obrátí k Vojtovi)
Jeskynní muž:
Co po tobě chce?
(Ukáže při tom na macechu.)
Vojta:
Abych jí dal ten meč.
Jeskynní muž:
Nedávej jí ho ani kdyby ti za něj nabízela všechny poklady světa.
Macecha:
Ty mlč! A ty, kníže, mi rychle vrať, co mi patří! Máš poslední možnost, jinak vás zničím, všechny jak jste tady!
Jeskynní muž:
Ten meč ti nepatří. Nemáš na něj žádné právo. A tvým zlým kouzlům a skutkům bude ode dneška konec! Už nikoho nezničíš, naopak sama budeš zničená!
(Jeskyní muž se obrátí k Vojtovi)
Jeskynní muž:
Přelom ten meč!
Macecha:
Jestli to udělá, bude to taky tvůj konec.
Jeskynní muž:
S tím počítám.
Macecha:
Nenechám si zmařit svoje plány!
(Přiřítí se k Vojtovi)
Macecha:
Dej sem ten meč!
(Při těchto slovech se meče dotkne, upadne na zem.)
Macecha:
Aaa!
(Zvedne se vítr, uhodí hrom a macecha zmizí.)
Jeskynní muž:
Teď už se jí nemusíte bát.
Magdalenka:
Ale kde je? Co se s ní stalo?
Jeskynní muž:
Rozplynula se. A já se za chvíli rozplynu také.
Magdalenka:
To snad ne! To přece není možné!
(Přiběhne k jeskynnímu muži a obejme ho.)
Magdalenka:
Já ti to nedovolím. Mám tě ráda jako vlastního otce.
(Najednou se opětzvedne vítr, udeří hrom a z jeskynního muže spadne plášť.)
Jeskynní muž:
Už jsem ani nedoufal, že bys mě mohla vysvobodit, dceruško.
(Magdalenka zvedne hlavu, podívá se na muže, kterého objala, a vykřikne.)
Magdalenka:
Tatínku!
(Hrabě objímá svoji dceru.)
Jeskynní muž:
Dítě moje, taks to přece dokázala! A já už se loučil se životem.
(Vojta se obrátí k otci)
Vojta:
Tati, kdo je to?
Kníže, otec Vojtěcha:
To je přece otec Magdalenky. Nepoznáváš ho?
Vojta:
Teď už poznávám, ale nechápu, kde se tu tak najednou vzal a kde byl celá ta léta, kdy ho všichni považovali za mrtvého?
Hrabě, otec Ludmily:
To je pravda. Myslím, že to bychom chtěli vědět všichni.
Jeskyní muž:
Byl jsem uvězněn v lesní jeskyni.
Magdalenka:
Ale jak jsi se tam dostal? Co se vlastně tenkrát před léty stalo?
Jeskyní muž:
Tenkrát před léty jsem odhalil, co je zač má druhá žena, že je to čarodějnice. Vzala mi můj meč, očarovala ho a jeho prostřednictvím páchala zlo. Naštěstí se mi podařilo se meče zmocnit, když jsem se jej však pokoušel ukrýt právě v lesní jeskyni, objevila se tam a vyhrožovala, že prokleje i mě, když jí meč nevydám. Odmítl jsem a vbodl jsem meč do balvanu, který v jeskyní ležel. Ona pak vyslovila kletbu, že přestanu být člověkem, už nikdy neopustím jeskyni a budu meč hlídat. Že můj život bude od této chvíle zakletý v tomto meči a zničí-li jej někdo, pak zemřu. Zapomněla však, že v okamžiku, kdy mě proměnila v nadpřirozenou bytost, jsem získal i kouzelné schopnosti. Proto jsem mohl vyslovit tu podmínku, že meče se bude moci zmocnit jen dobrý člověk, který bojoval se zlem, a neprolil při tom ani kapku krve. Tím jsem zabránil tomu, aby se meč dostal do špatných rukou. Celá, dlouhá léta jsem meč pečlivě hlídal a doufal, že to budeš právě ty, Magdalenko, kdo jej jednou vytáhne a kdo mě vysvobodí ze zakletí.
Vojta:
Konečně je mi jasné, proč mi byl hlas jeskynního muže od začátku tak povědomý.
Hrabě, otec Václava:
Tak takhle to tedy bylo. A my jsme všichni věřili tomu, že jsi zahynul, že tě roztrhala divá zvěř. Můžeš nám odpustit?
Jeskyní muž:
Nemám vám co odpouštět. Ta čarodějnice vás oklamala stejně jako mě. Ale naše děti dokázaly její kouzla přemoct a to je nejdůležitější.
(Otec Vojtěcha přistoupí k otci Magdalenky a obejme ho.)
Kníže, otec Vojtěcha:
Příteli můj!Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi naživu a že jsem se s tebou setkal.
Hrabě, otec Ludmily:
Řekl to za nás za všechny, příteli.
(Oba šlechtici přistoupí k otci Magdalény a rovněž ho obejmou. Václav, Ludmila a Vojta se mu pokloní. Vojta mu podává meč, ale hrabě ho zadrží.)
Jeskynní muž:
Nech si ho, Vojto. Od teď je tvůj. Já už ho stejně nebudu potřebovat a ty sis ho zasloužil.
Vojta:
Ani nevím, jak vám mám za tak vzácný dar poděkovat. Skoro mě z toho přešla kuráž.
Jeskynní muž:
Ale to snad ne! A pročpak?
Vojta:
Víte, pane hrabě, já bych vás totiž chtěl požádat ještě o něco, o to nejdražší co máte.
(Všichni kromě Magdalenky a jejího otce se na Petra zkoumavě zadívají.)
Vojta:
Podívejte, já nejsem zvyklej chodit dlouho kolem horký kaše, takže vám to řeknu rovnou. Rád bych se oženil s vaši dcerou Magdalenkou.
(Všichni se tomu podiví, ale nikdo s tím není nespokojený. Otec Magdalenky svraští čelo.)
Jeskynní muž:
Vojto, Vojto, ty máš teda nápady. Sotva jsem získal svoji dceru nazpět, už bys mi ji nejradši vzal. A tvůj otec s tvým záměrem souhlasí?
Kníže, otec Vojtěcha:
Jeho otec neměl o záměrech svého syna ani tušení. Je z toho stejně překvapený jako ty, příteli. Ale vzhledem k našemu přátelství a hrdinskému skutku, který tvá dcera vykonala, nemám nic proti uzavření tohoto sňatku.
Magdalenka:
Pane kníže, nic hrdinského jsem neudělala.
Václav:
Jak to, že ne, Magdalenko? Vždyť jsi riskovala vlastní život, abys zachránila Ludmilku. A já věřím, že těch dobrých skutků, které jsi udělala, bylo ještě mnohem víc.
Hrabě, otec Václava:
Já myslím, Magdalenko, že bychom se ti všichni, jak jsme tady, kromě tvého otce, měli omluvit, protože jsme tě dlouhou dobu považovali za oddanou pomocnici zlé a bezcitné čarodějnice, a ty jsi zatím dělala všechno proto, abys ty její nekalé plány překazila.
Vojta:
Pánové a dámo, promiňte, že ruším váš rozhovor, ale co bude s tou mojí žádostí?
Kníže, otec Vojtěcha:
Hochu, hochu, nejsi ty tak trochu netrpělivý?
Jeskynní muž:
Jen ho nech. Zamilovaní bývají netrpěliví. Jen si vzpomeň na naše mládí. Tak tedy co s tou nabídkou k sňatku... To je hodně zapeklitá věc... Naštěstí konečné rozhodnutí není na mě. Záleží na tom, jestli tě, Vojto, Magdalenka vůbec bude chtít.
Magdalenka:
A kdybych řekla, že o něho stojím jako o nikoho na světě?
(Hrabě se usměje a pohladí dceru po vlasech.)
Jeskynní muž:
Pak by mi nezbývalo, než vám dát otcovské požehnání.
Magdalenka:
Tak já to teda řeknu a pořádně nahlas, ať to všichni slyší. Není na světě nikdo, kdo mi byl milejší než on.
Jeskynní muž:
No prosím a je to vyřešeno.
Vojta:
Magdalenko!
(Vojta otevře náruč a Magdalenka mu do ní skočí.)
Kníže, otec Vojtěcha:
Ještě před chvílí jsme se obávali, aby se místo svatby nekonal funus, a teď to vypadá, že budeme slavit hned dvě svatby najednou.
(Otec Magdalenky ho obejme kolem ramen.)
Jeskynní muž:
Už když byla moje dceruška ještě malá, tak jsme si někdy říkávali, že by nebylo špatné, kdyby to naše děti daly jednou spolu dohromady, pamatuješ? Myslím, že se nám to přece jenom splní, příteli.
(V tom se prudce otevřou dveře od sklepa a všichni se udiveně zadívají na postavu, která se ve dveřích objeví. Emilka, která je tou osobou, koukne na ně.)
Emilka:
No konečně! Konečně jsem vás našla!
(Při těchto slovech sestoupí po schodech dolů.)
Kníže, otec Vojtěcha:
Emilko, kde ty se tady bereš? Nevzpomínám si, že bych ti nařídil, abys jela za námi. Pokud mě paměť neklame, tak jsem ti právě naopak přikázal zůstat na zámku, ne?
Emilka:
Přikázal, pane kníže, přikázal. Nezlobte se na mě, prosím, ale já byla z toho všeho tak nervózní, že jsem tam nemohla vydržet. Naštěstí jel zrovna do města forman, tak jsem ho poprosila, aby mě svezl. Trvalo to sice hodnou chvíli, ale nakonec jsme vás našli, a tak jsem tady. Klaním se, pánové. Samozřejmě i vám, milé dámy, i vám.
(Emilka složí všem přítomným poklonu.)
Vojta:
Myslím, že jsi se objevila právě včas.
(Emilka ze podívá na otce Magdalény a chvíli ho zkoumá pohledem.)
Emilka:
A kdo je tohle?
Kníže, otec Vojtěcha:
Přece hrabě, otec Magdalény. Nevzpomínáš si?
(Emilka ještě jednou upře zkoumavý pohled na hraběte.)
Emilka:
Můj ty světe! Doopravdy je to on! Sám pan hrabě!
(Emilka přiběhne k hraběti a složí mu poklonu.)
Jeskynní muž:
Rád tě vidím, Emilko.
(Obejme ji. Emilka odskočí.)
Emilka:
Ale pane hrabě, to se přece pro ženskou jako já nesluší.
Jeskynní muž:
Víš dobře, že jsem tě vždycky považoval za svou přítelkyni stejně jako zde tyto pány.
(Ukáže rukou na šlechtice.)
Emilka:
Srdečně děkuji za takovou poctu. Ale... Počkat... Kde jste se tu vlastně vzal, pane hrabě? Vždyť my jsme vás už dávno oplakali jako nebožtíka!
Vojta:
Tak to nám pan hrabě zrovna před chvílí prozradil. Přišla jsi chvíli po tom.
Emilka:
Já taky vždycky o všechno zajímavé přijdu!
Vojta:
Jen se nerozčiluj. Já ti to později všechno povím, jo? A o to nejzajímavější jsi ještě nepřišla.
Emilka:
Ne? A co je to?
Vojta:
Brzy se bude na našem zámku slavit svatba.
Emilka:
Svatba? To jako myslíš tvoje svatba?
Vojta:
No, moje.
Emilka:
Tak to je skutečně novina všech novin! To mám velkou radost!
Vojta:
Chceš vědět, koho si budu brát?
Emilka:
No jestli je ta osoba tady, tak je mi to jasné. A musím uznat, že sis dokázal vybrat.
(Otec Magdalény se obrátí k dceři.)
Jeskynní muž:
Tak vidíš, všude sklízíš chválu.
Hrabě, otec Ludmily:
Přátelé, myslím, že bychom se měli dohodnout, na kterém zámku ty dvě svatby oslavíme.
Hrabě, otec Václava:
Každý z nás by jistě pro tento nanejvýš příjemný účel své sídlo rád poskytl.
Emilka:
Odpusťte, že se do toho pletu, pánové, ale mějte na paměti, že ani jeden z vás se tentokrát nežení.
Všichni šlechtici:
(společně)
To víme.
(Všichni přítomní se zasmějí.)
Hrabě, otec Václava:
Právě jsem dostal nápad, jak to vyřešit. Král si přál, aby se svatba mého syna konala na jeho zámku, společně s korunovací. Myslím, že jeho veličenstvo nebude mít nic proti tomu, aby se tam rovnou oslavily svatby dvě. Zvláště když se dozví o zásluhách obou snoubenců.
Emilka:
A to máte vlastně úplně jedno, kde ty svatby budou. Hlavní je, že konečně budou.
Konec
