Také si myslíte, že my holky, co rády háčkujeme, nejsme tak úplně normální? No můj manžel si to myslí určitě.

Jednou začátkem září jsem začala dělat prvního z nakonec 34 medvídků. Obvykle háčkuji po večerech - u televize, při poslechu rádia nebo nějaké audioknihy... jsem jasný důkaz, že vtip vyprávějící o tom, že nadšenou háčkařku poznáte tak, že sleduje už třetí sérii nějakého seriálu, ale netuší, jak vypadají hlavní postavy je vlastně hodně ze života.

Nejdřív to bylo takové nenápadné. Když jsem "začínala", tak se občas manžel podíval mým směrem a kroutil hlavou. Pak už začal bručet a někdy v listopadu už to nevydržel a začal sondovat, kolik že to vlastně máme dětí v příbuzenstvu, že nám nějak přebývají medvědi. Co s takovou nadílkou budeme dělat?

Když jsem mu nakonec prozradila, že v červnu půjdou k dětem ze synkovy školky, aby se jim lépe začínalo ve škole, tak si klepal na čelo. Dodnes nějak nepochopil, jak jsem mohla strávit průměrně tři až čtyři hodiny práce na jednom medvědovi, k tomu slušný pytel PES kuliček a samozřejmě spousty vlny, klubko hnědé Sněhurky a dvě špulky jeansové nitě. Zlomené jehly a dva háčky nepočítaje.

Medvídků je 34, každý z nich je uháčkovaný z akrylové příze, je vycpaný PES kuličkami a ruce a nohy má prošívané tak, aby se jimi dalo pohybovat..... a každý je jiný, někteří jsou téměř stejné barvy, ale odstíny se liší.

Pro mne to byla výzva. Ze začátku jsem si říkala, že když to nedopadne, tak budu mít hezkou zásobu medvídků pro případné návštěvy. Nakonec ale někdy v březnu zbývalo posledních deset bručounů a to už nešlo nedoháčkovat. Háčkovala jsem všude - v čekárně u zubaře, ve vlaku (poslední dobou mě zdraví spousta lidí v Trutnově i Náchodě :-), i v parku u dětských prolézaček.

Medvídky jsem dodělala tak tak. Nesla jsem je do školy na poslední chvíli, a tak i těch fotek nakonec vzniklo jen pár. Doufám, že se budou mít bručounci dobře a budou dělat radost.