Skrz naši vesnici procházela  armáda elfích válečníků. Pršelo a cesty byly plné bahna. Přesto se kolem cesty seřadil dav. Byla tu snad celá vesnice. Dokonce i ten gnóm, věčně ve své laboratoři zalezlý, se přišel podívat. Ticho. Koňské kopyta se do bahna noří a hluboké stopy zanechávají. Vojáci bez úsměvů dopředu se dívají a sem tam vesničana okem změří. Dobrodružství je věru jedna věc, ale kde je potřeba několik tisíc mečů, luků a koní, zde přestává legrace být. Hned přišly představy, že tam někde daleko za humny si bezcitné zlo své zuby brousí a kotel na dítě, jenž si bezstarostně na průlezce hraje, vodu svou si ohřívá.

Jako poslední šly kněžky, co rány a zranění vytrvale hojí. Možná že i nebe o druhou šanci pro bojovníka prosí. Zlatem plátěný rytíř co za hledím na mě se díval, jistě poznal, co je to ztratit dech, věčným chladem obklopen být a v prachu jak kus koniny ležet. Ženy k davu, který stál kolem, přicházejí a do ruky nám symboly vkládají. Ano, válečný stav vskutku císař vyhlásil, na obranu elita povolána byla. Koukám na kámen, jenž měsíční světlicí je. Jestliže země se otevře a démon svůj pařát na světlo prostrčí, nedalekou hlídku přepadení lidé upozorní.

Naštěstí je to již dávno, oheň za obzorem prý zhas. Válečníci, jenž sama smrt jim meče jako kosu svou vlastní ostří, hrozbu do země zadupali. A kámen? Ten mi tu zbyl, pro někoho, kdo by si rád na cestu tmou posvítil.