O tomhle tématu přemýšlím už dost dlouho. Ale až dnes přišel ten poslední impuls, který mě posadil ke klávesnici a přímo donutil cosi o tom napsat...

Vnímání času je zvláštní věc. Nevím, jakou s tím máte zkušenost vy, ale když mi bylo pět, zdáli se mi prvňáčci strašně velicí a "staří". Na prvním stupni základní školy se mi šestá a sedmá třída zdály být kdesi v nedohlednu a když jsem této mety dosáhla, deváťáci mi přišli dokonalí, ohromní a "dospělí". Ve třinácti jsem záviděla patnáctiletým občanku, v patnácti osmnáctiletým přístup do kina na filmy jako "Bože, jak hluboko jsem klesla". Ve dvaceti se mi zdálo, že třicetiletí mají život za sebou a padesátiletí už by měli raději spát v truhle, aby si zvykali. Jenže přesně někdy v té době přestal čas normálně plynout a táhnout se k nějakým vysněným metám a začal se řítit, dělat salta a přemety a absolutně se vymkl kontrole. Nejdřív se smrsklo pět let do dřívějšího roku a dneska už je to tak daleko, že jahody dozrávají hned po Vánocích a po jahodách začínám shánět vánoční stromek a kapra...

A přesně stejně se z třicátníků mávnutím kouzelného proutku stali puberťáci a z dvacetiletých mimina. Kdyby mi býval byl v patnácti někdo řekl, že mi jednou čtyřicátník přijde mladý, doporučila bych ho do péče psychiatra.

Asi před deseti lety mi pětaosmdesátiletá babička cosi vyprávěla. Už nevím, co to bylo, ale první věty, které mě doslova převrátily, nikdy nezapomenu:

"Budu ti něco vyprávět... Stalo se to nedávno. Vlastně hned po válce... Jen si teď nejsem jistá, jestli po tý první nebo druhý..."

Čas je neuvěřitelně škodolibá potvora. Už několikrát se mi od té doby stalo, že jsem někomu začala něco vyprávět a přistihla sebe sama, jak říkám: "Nedávno..." a pak jsem si uvědomila, že to nedávno bylo před deseti nebo patnácti lety. A vždycky si na babičku vzpomenu. Jo, přátelé, geny jsou svinstvo...

A jak tak čas běží, potkávám osmdesátileté mladíky a mladice a čím dál víc mi vadí dnešní obecný přístup ke stáří. A tím víc o něm přemýšlím. Jako správný alibista říkám, že za něj nemůžeme jen my "lidi", ale i doba, která se nikdy tak moc nezměnila, jako v posledních několika desetiletích. Staletí pracoval chlapec na poli stejně jako jeho otec a dědeček. A dědeček byl nejchytřejší, věděl si vždycky rady. Vnouček k němu vzhlížel s úctou, protože děda znal všechno. Rozhodně nebyl zbytečný a na obtíž. Dnes se vnouček směje hloupému dědovi, který neví, co je to Skype a nedá se s ním mluvit o tom, kolik zombíků se dá kilnout na jeden zátah v Minecraftu. Pokud to nevíte ani vy, nic si z toho nedělejte, taky o tom k úděsu a údivu nejmladšího synka nemám ani ponětí. Ovšem ještě stále obdivuje, že umím zpaměti velkou násobilku...

To, že tu máme kult mládí a krásy místo obdivu moudrosti a zkušenosti, je z velké části způsobeno překotnými technickými změnami, ale i naší nevšímavostí, lhostejností a neschopností naslouchat. A jsme u dnešního impulsu. Manžel si přivedl kamaráda, s nímž se seznámil nedávno (teď je to slovo na místě, je to jen půl roku) na zájezdu. Předem avizoval, že kámošovi je 87 let. Jestli si myslíte, že přišel stařeček jako věchýtek, jste vedle jak ta jedle. Přišel báječný, rtuťovitý a charismatický pán, jak se říká v "Pekařově císaři": mladej vod nátury, né vod elixíru... Se spoustou zájmů, znalostí a historek ze své celoživotní muzikantské kariéry. A připomněl mi dva další důchodce. Maminku jedné malířky, která se přihlásila ve dvaaosmdesáti letech na univerzitu. V neděli si sbalila bačkory a svačinu do školy, ve středu se vrátila ze školy a lítala po galeriích, knihovnách a divadlech. Nele přikazovala, že se nemá odvažovat říkat přátelům, že je jí víc než pětasedmdesát. Dalším podobným případem byl doktor Břicháček, který se na nás už, bohužel, dívá odjinud. Ve svých téměř osmdesáti letech přednášel na univerzitě, psal knihy, věnoval se malým skautíkům. Vedle Terezy Brdečkové v pořadu "Ještě jsem tady" (paní Brdečková promine) vypadal úžasně mladistvě. A když jsme se s ním srazili v restauraci, udělil nám poučení, že věda je moc užitečná věc, ale "takovej pěkně tvarovanej dívčí zadek a kus dobrého jídla mají taky něco do sebe...".

Mladé starce, fňukající a žehrající na osud a okolí, znám taky (a vy jistě též), ale ti nejsou zdaleka tak zajímaví.

A protože bych někoho mohla délkou elaborátu otrávit, raději už skončím. A jakožto jedinec z hlediska průměrného věku zhruba v polovině startovního pole si dovolím jednu trošičku pro ty mladší škodolibou a pro dříve narozené dobrou zprávu: nebojte se, oni ti mladší, ať se jim to líbí nebo ne a ať tomu věří nebo ne, taky jednou zestárnou!