Na kopci svítí slunko a dole se válí husté bílé mraky. My žijeme dole - v šedivých domech, s šedivou duší. Vidíme sotva metr před sebe. Ze dne na den,  probouzíme se do stejného mléka, ve stejné šedi jdem spát.
Tak takhle ne!
Copak duši smutek sluší? Nasadit čapku na uši a jít ven. Do kopce. Ve spáncích krev nám buší, trochu funíme, ale navrchu slunce vidíme. Bereme ho do kapes, do batohů, plnými hrstmi. Neseme si ho dolů.
A teď i u nás vidíme tu nádheru: ojíněné lístky a soudečky šípků.