Moje dcerka jednoho času velmi ráda pózovala v oblečení, které jsem vytvořila pro ni, ale i pro zákazníky. Někdy se fotila ráda, jindy mi to dalo trochu námahy ji přemluvit. Pak se to začalo z neznámého důvodu zhoršovat.  Občas pomohli úplatky ve formě čokolády, ale potom už ani čokoláda nezabírala. A byl konec ...  Tak jsem musela fotit "na placato" ...

Ale jednoho dne ... venku bylo krásně, dcerka v dobrém rozmaru, já zoufalá z mých "placatých" fotek ... Začala jsem ráno s přemlouváním, uplácením, hrozením, slibováním. Modelka odolávala. Ale maminka je odolná, a taky už vytrénovaný diplomat.  Po dvou hodinách přemlouvání prokládaného hraním pexesa, přebalování Dorotky (panenka Elišky), cestováním imaginárním vlakem do imaginární Bratislavy jsem uslyšela to slouho očekávané slovo: "Ano." Hurááá.  Rychle, než si to rozmyslí. Musím zbalit hlavně oblečení, co budeme fotit, foťák, statív, ... A jdeme na to. Okupovaly jsme zahrádku u kamarádky v sousedství. To jenom na okraj, kdyby to prostředí bylo Domácí dílně povědomé.

A tady je ukázka našeho dnešního snažení, doufám, že ne posledního :