Dnešním dnem se prolomila třítýdenní časová pomyslná přímka a pomalu začínám hysterčit (ba ne, zatím je klid). Letenka na mě čeká v Praze, zvací dopis jak by smet. Já mám už konečně pas doma a není tam žádná poznámka s odkazem, že rafinovaně před úředníky padám pod stůl. Na zdi mi visí nástěnný kalendář a na něm je ve velmi tučném kroužku třicítka a pro ty, co hůř chápou, jsem raději připsala "ODLET" (možná, že i sama kvůli sobě). Kromě cestovního pasu mám tzv. betaferonpassport a to je zase, aby se mnou mohly cestovat mé injekce. Jenže toto letecké společnosti nestačí a poslali mi dvoustránkový blanket, který musel vyplnit můj neurolog. Vzkázala jsem, že strašení s angličtinou se změnilo na latinu, která je prostě univerzálním dorozumívacím prostředkem v medicínském jazyce. Milý pan doktor se tedy musel prokousat tím, jestli mám těsně před porodem nebo jestli mám nějakou zlomeninu nebo jestli jsem na tom mentálně tak špatně, že potřebuji doprovod nebo jestli jsem ve stavu, kdy v Tel Avivu budou muset k letadlu přistavit nosítka a na nich mě odvézt. Až úplně na konci byla rubrika "jiné". Tak tam elegantním tiskacím písmem připsal "sclerosis multiplex", podepsal se rovněž tiskace, pak napsal své telefonní číslo a adresu českobudějovické nemocnice - přišlo mi to strašně legrační. Kdyby měli z letiště volat do Budějc do nemocnice. Zvlášť když odlet je asi v jedenáct večer a odlet zpátky zase někdy brzy ráno. No tak snad z toho nevyvodí, že jsem členka nějaké hloupé teroristické organizace, která v nějakém pomýlení smyslů uvedla i svou adresu.

Můj přítel změnil svůj postoj z "měli bychom se vidět, až se vrátíš" na "měli bychom se vidět než odletíš". Já jsem si z něj sice dělala před tím legraci, že bychom se měli tedy alespoň rozloučit, než odjedu, ale to on dělal ramena proč jako, že se přeci za týden vrátím. Teď už mám dokonce befel, že se mu každý den musím přes mail hlásit, že jsme v pořádku. No uvidím, jestli se mi bude chtít.

Mé nebohé kolegyně v práci mi říkají: budem k tobě upřímné, ani nevíš, jak ti závidíme, hlavně to teplo teda, ale když to vezmem kolem a kolem, jseš teda fakt odvážná, to my bychom tedy neriskovaly. A já na to: já vím, taky si na vás občas vzpomenu.

Asi před měsícem se začalo mezi mými spolužáky švitořit o tom, že jako kdy pro ně udělám ten sraz, který jsem jim slibovala. Tak jsem nejdřív zaujala postoj, že až se vrátím. No to se nesetkalo moc s ohlasem (pravděpodobně moc na můj návrat nevěří a pořádný mejdan před odletem jim je milejší). Takže jsem tento týden během cca čtyřech dnů zorganizovala třídní sraz, který se bude konat dva dny před odletem. Snad tedy nebudu mít v neděli ještě v krvi zbytkový alkohol a bude všechno, jak má být, nebudu nikam padat ani se shora dolu a prostě ani nijak jinak.

Ale ještě pořád jsou to tři týdny, takže počkáme, co se bude dít

p.s. stále nevím, do čeho to své šatstvo složím