Co ještě psát, políček v kalendáři kvapem ubývá a kdyby to byl adventní kalendář, tak už je téměř sežraný. Kufry mám, kód zámečku jsem náhodou objevila - je rafinovaný - tři nuly (kufr asi nebyl nikdy použitý, takže asi proto). Možná by bývalo dobré si poznamenávat ty hlody, co jsem za poslední dny ještě slyšela, ale jeden mě opravdu dostal. Podkala jsem jednu svoji pedagožku z vš, bydlíme kousek od sebe, je to už starší paní a prostě chci říct, že se spolu normálně bavíme. Tak jsem jí tuhle potkala ve městě, jdeme spolu takovou naší nákupní pasáží a ona se ptá, co je nového a jestli jsem letos dostala lázně. Tak jsem řekla, že lázně ne, ale že letím tam a tam a to budu mít jako místo lázní. Milá paní doktorka hned začala švitořit, že to je báječné a že opravdu to musím využít takovou příležitost. Tak jí říkám, že hlavně to moře bude pro mě jako náhrada za lázně - a pozor, teď to přijde. A ona na to: no to máte pravdu, a hlavně se tam nemůžete utopit. Tak jí říkám, že myslím Středozemní moře a ona zase: ano, ano, a jsou tam ta léčivá bahna, že, co se z nich dělá ta kosmetika. Neměla jsem jí tu sílu říct, že Středozemní moře leží úplně někde jinde než Mrtvé moře a hlavně, že Mrtvé moře vlastně vůbec není moře.

Tento týden je v práci velice adrenalinový, pravděpodobně na udání přišla v úterý dopoledne do práce kontrola (úřad práce, kriminální policie, cizinecká policie), dělám v podniku, kde opravdu nehrají férovou hru, čerpají na nás ID dotace od státu a perou přes nás špinavé peníze, ale to se netýká tématu. Prostě jen od toho úterka se na práci dodnes nesáhlo a pořád podepisujeme nějaké papíry, které už měly být dávno podepsané a ještě to nekončí. Včera jsme se obávala trochu toho, že mi mou cestu zatrhnou, ale nestalo se tak, takže jsem mohla vesele plánovat svou cestu na konec světa a zase zpět něco mezi Hobitem a Kryštofem Harantem.

Absolvovala jsem už návštěvu neurologa, vyslechla si od něj, že antidepresiva se musí užívat dlouhodobě a takové podobné kecy. A hlavně, že mám potvrzení, zbytek mi šel jedním uchem dovnitř a druhým ven (v tomto okažiku by byl chudák můj přítel, neb má ucho jen jedno a tyto hemzy by mu v hlavě uvízly na věčné časy a už by s ním nebylo opravdu k žití). Ale tohle má být vtipné vyprávění, takže zpátky k tématu. Že mám myslet na své kolegy z práce, to jsem už říkala, že se za ně mám pomodlit u zdi nářků, tak to jsem možná už taky říkala. Nevím, jestli jsem ovšem říkala, že se mě někdo zeptal, proč tam vlastně chodí k té zdi brečet. No co na to říct, že. Ještě než se začal tento příběh odvíjet na plné obrátky, tak jedna má kolegyňka se jiné pochlubila za mě, kam jedu a ta dotyčná řekla, že do těhle muslimských zemí by jí teda nikdo nedostal. Tak jsem jí musela upozornit, že tohle jsou Židé, ne muslimové - to jsou dvě skupiny, které je třeba rozlišovat (beru to tak, že prostě jsou na světě lidé, které zajímá jen to, co budou jíst až přijdou domů, na jakou telenovalu se kouknou a kam pojedou na výprodeje).

Jeden kolega si mě dobírá, že abych se jim tam nezamilovala a abych mu něco přivezla. Prostě si ze mě pořád utahuje (pracují tam s jeho manželkou a ta mi dneska říká, že si ze mě dělá sice legraci, ale má mě rád) - mohli by to být moji rodiče, takže to tak beru. A pán pořád, že co mu přivezu, tak jsem to vymyslela: přivezu mu jarmulku, on totiž vypadá jako nějaký židovský rabín nebo učenec, je to taková tlustá vousatá kulička. Jarmulka mu bude slušet. Jenže jsem zapomněla podotknout, že pán je bezvěrec a za zetě má dva muslimy. Takže ode mne celkem provokace. Řekla jsem mu: počkejte, to budete koukat. A pokud se vrátím, tak teda koukat bude.

Teď přichází fáze balení - veškerá kosmetika a léčiva musí být v průhledných igelitových pytlíkách pro kontrolu. Přesně mám rozpi, co kam smím dát a co v žádném případě ne. Možná se smějete, ale já jsme nikdy nikam neletěla - možná ze zaměstnání a to tak rychle, že mi to rozhodně milé nebylo.

Za týden je ten sraz, který organizuju. Už se na sebe zlobím, co vždycky vymyslím za blbost a pak jsem to já, která z toho má akorát nějaké problémy. Ale tak třída se na sraz těší a třeba i já z toho něco budu mít kromě bolení hlavy, žaludečních nevolností a cestovní horečky, která už ťuká na vrátka nyní.

Ještě bych zapomněla na poznámku jednoho mého slovenského přítele, který mi na to, že se trochu bojím těch kontrol na letišti, řekl, že čeho bych se měla bát, když si přeci beru jen plavky, ručník a nějaké sexy šatečky. To je holt chlap, ten by to neřešil a kromě těch sexy šateček, které by vyměnil za něco pohodlného, by mu to stačilo - možná ještě kartáček na zuby, ale to nevím jistě

Včera jsme ale ty strachy vyřešila, zatím tedy jenom teoreticky, ale nápad to není špatný - nadopuji se před odletem lexaurinem a bude mi tam pak všechno jedno. Snad to klapne.

Přeji vám krásný víkend a slibuji, že se ještě ozvu. Snad to nebude z míst, do kterých se nikomu nikdy moc nechce