Týden s týdnem se sešel a v tuto chvíli už se počítají poslední hodiny do odjezdu na letiště.  Poslední týden zdál se být fádní, všední. Naději na nějaké rozveselení přinášel abiturietský večírek, který jsem si pro zpestření vzala na starost. Státní svátek jsme si tedy se spolužáky okořenili bujarým veselím, spoustou smíchu, legrace, nějaký ten alkohol v tom samozřejmě také byl, pak spousta fotek, vzpomínání. Když jsem společnost před půl dvanáctou opouštěla, tak mě nechtěli pustit a já jsme řekla, že ctím jedno pravidlo a to, že jezdím posledním autobusem domů. To byl argument, na který se nedalo už nic dodat. Protože jsem oslavu uspořádala v podniku své kamarádky, tak jsem útratu měla smáznutou jako poděkování. Navíc jsem třídní veselí prokládala intelektuálními hovory, proloženými snad pravou irskou whisky nebo něčím podobným, každopádně prý velice kvalitním, zrajícím řadu let (na toto pití jsme byla zvána, sama bych nikdy nic takového nepila, ale nebylo to špatné pití, později se ukázalo, že to bylo moudré, protože jsem si v organismu nakumulovala teplo, které se mi ještě mělo hodit) a pivem, které popíjel můj společník, doktor Kaplan, partner majitelky podniku. Jedná se o velmi svérázného člověka, ale mám ho ráda. Je to anesteziolog a prý velmi dobrý, ale pro mě má větší cenu jako člověk, který má své rockové kapely, hraje na kytaru, zpívá a ovládá  hru na Hammondovy elektronické varhany. A tento pan doktor nadnesl otázku, co bych řekla na to, kdyby mi řekl, že je Žid, řekla jsem, že nic, že proti Židům nic nemám a to je také důvod proč do těchto končin letím. Ano, on čistě hypoteticky může být Židem, ale už mu to nikdo nepotvrdí, jeho rodiče zemřeli oba záhy, když byl ještě velmi mladý a jiné příbuzné nemá. A tak jsme vedli debaty o stěhování národů, kterých mimochodem bylo dost a vždy to agresivnější a primitivnější etnikum vytlačilo to etnikum, které bylo mnohem dál. Takže kolem a kolem může být Židem každý z nás, protože třicetiletá válka zamíchala osudem celé naší malé zemičky.

Tak takové hovory jsme vedli a všude vládl klid a mír, jedna moje dobrá kamarádka se bohužel lidově řečeno zbořila přílišným popíjením tohoto kvalitního pitiva a protože to proložila nějakým speciálním doutníčkem, tak to prostě nemohlo ani jinak dopadnout. Pendlovala jsem mezi společností a barem, kam jsem si chodila odpočinout. Po jednom návratu si předseda třídy, kterým jeden z pánů kdysi byl, vyžádal naprostý klid (v tu chvíli by snad byl slyšet i špendlík spadnout na zem, přestože v místnosti bylo skoro dvacet lidí) a jménem třídy mi poděkoval za fenomenální večer, na který nikdo z nás určitě na dlouho nezapomene. Všichni vstali a tleskali. Byla jsem dojatá a věděla jsem, že mi hoří studem tváře, ale mohla jsme to také svést na vypitý alkohol. Poděkovala jsem a večer poklidně spěl ke svému závěru.

Vrátím se zpátky do okamžiku, kdy jsem se tedy vydala na cestu domů. Myslím, že všichni pochopíte, že kdyby to mělo probíhat hladce, tak se o tom zde nerozepisuji. Došla jsem před náš dům, stoupala po schodech k domovním dveřím a hlavou mi šla myšlenka: kam já jsem vlastně dala klíče od domu? Věřte nebo nevěřte, já je opravdu neměla. Bylo za pět minut půlnoc a já stála u našeho domu, který byl prázdný, protože všichni odjeli na chalupu zasadit prý lípu jako symbol státnosti (u nás se takové humory někdy vedou - když tuto lípu vykopávali, tak narazili na ilegální pěstírnu konopí, které bylo nenápadné vyhozeno v pytléch s rašelinou a pravděpodobně ho čekal osud spálení). Prostě klíče jsme neměla a bylo mi jasné, že náš dům je nedobytnou pevností pokud nevezmu při nejmenším sekeru a neroztluču domovní dveře. K takovému barbarství bych se nikdy neuchýlila, tak jsem raději popadla mobilní telefon a napsala jednomu ze spolužáků, o kterém jsem vědělam že bude střízlivý, jestli tam náhodou moje klíče nenašli. Našli, takže jsem byla o něco klidnější, jenže mezi mnou a klíčem od těch proklatých domovních dveří, na které neplatilo žádné Sezame otevři se byla vzdálenost asi deset kolimetrů. Hodina duchů se přiblížila a já přemýšlela, co budu dělat. Na teploměru, který máme na verandě, jsem si přečetla, že jsou čtyři stupně, to opravdu není mnoho a věděla jsem, že bude hůř. Řikala jsme si, že bych mohla jít spát na půdu, tam bude sucho a na verandě jsou nějaké matrace, takže by to nebylo nejhorší. Pokoušela jsme se kontaktovat majitelku podniku, zda by taxíkem nemohla poslat onen toužebně vyhlížený klíč, abych konečně mohla znavena padlout do postele. Jenže toto se nepodařilo, naštěstí za okamžik onen spolužák zavolal, že jede domů a že mi ho přiveze. Tak jsem mu šla asi půl kilometru naproti ve světlém kabátku za svitu pouličních lamp. Za pár minut přijel, podal mi klíč a já byla ta nejšťastnější bytost pod sluncem vlastně pod půlnoční oblohou.

Dneska mě škrabe v krku a já vím čím to bude. Co se dá dělat. To byla daň za to veselí. Kufry jsme dneska dobalila. Akorát jsme měla problém, když jsem  zjistila, že příroční zavazadlo je o 300 gramů těžší než je povoleno. No co byste mysleli, byl to průvodce Svatou zemí na křídovém papíru, který vážil rovných 550 gramů. Chtíc nechtíc musel do druhého zavazadla a já měla hned 200 gramů k dobru.

Zítra touto dobou už budeme čekat na letišti na odbavení. Vezmu si lexaurin, aby to se mnou nešvihlo. Takže takhle jsme se já připravovala na onu slavnou cestu do Svaté země. Kolegyně v práci se se mnou loučily téměř plačíc, udělovaly mi rady, že si zuby mám čistit balenou vodou, že se nemám bavit s cizími lidmi (jako bych se s nimi bavit vůbec dokázala) a že jim mám přivézt hlavně sebe. Bylo to téměř dojemné loučení, takže doufám, že až 8. listopadu bude letadlo v dopoledních hodinách přistávat na ruzyňském letišti budu naprosto klidná a plná úžasných dojmů.

Děkuji, že jste to prožívali se mnou a po návratu se zajisté svěřím s mými dalšími dobrodružstvími.